Sapa

Sapa je francouzské koloniální horské letovisko na severozápadě Vietnamu, blízko hranic s Čínou. Dnes je Sapa pro turisty krom úchvatné krajiny přitažlivá zejména tím, že zde žije mnoho národnostních menšin. Tyto menšiny si zachovavaji vlastní jazyky a tradice a jejich příslušníci, resp. příslušnice, jsou na první pohled rozpoznatelné díky svým tradičním krojům. Se zhruba takovou představou jsme ve čtvrtek večer nasedaly (jen holky, Stano zase onemocněl) do nočního vlaku z Hanoje do Lào Cai - města, z něhož je to na Sapu nejblíž. Cesta vlakem trvala myslím 8 hodin. Jely jsme druhou třídou, tzn. v lehátkovém kupé, takže jsme se cestou dokonce trochu vyspaly, ačkoliv pohodlné to zrovna nebylo. Původně jsme přemýšlely o tom, že bychom na Sapu jely přes den, abychom viděly krajinu, ale když jsme zjistily, jak špinavá mají ve vlaku okna, seznaly jsme, že bychom stejně nic neviděly. Do Lào Cai jsme tedy dorazily v pátek velmi brzy ráno. U vlaku nás hned odchytli nahaněči nabízející dopravu na Sapu a po lehkém smlouvání a hodince pomalé jízdy vzhůru po serpentýnách jsme se poprvé po dvou týdnech ocitly na místě, kde bylo pouhých 25 stupňů a krásný čistý vzduch. Ubytovaly jsme se v hotelu s výhledem na hory, který nám doporučil jeden kamarád, a vyrazily se podívat po městečku. Jakmile jsme vylezly z hotelu, chytla se nás skupina hmongských žen, dívek a stařen (Hmongové jsou jednou z etnických menšin obývajících Vietnam), které se nám snažily prodat své rukodělné výrobky. Pronásledovaly nás celé dopoledne, před obchody vždy čekaly, až vyjdeme ven, a prostě vůbec nešly odbýt. Nebylo to úplně příjemné, ale na druhou stranu s nimi šlo krásně smlouvat (ano, přiznávám, pár drobností jsem od nich koupila). Na odpoledne jsme si v hotelu domluvily prohlídku jedné domorodé vesnice. Vesnice etnických menšin jsou zde totiž v jakési rezervaci a přístup do nich je možný jen s průvodcem a po zaplacení poplatku/vstupného.

První vesnice, do které jsme přijely byla vesnice menšiny Dào. Řidič nás dovezl na náves a nechal na pospas tlupě křičících daoských žen. Ty si nás hned rozebraly, bavily se s náma a vlekly nás do výše položené osady. Myslely jsme, že nám třeba předvedou nějaké tradiční tance, ukáží nástroje nebo řeknou něco o své kultuře... místo toho nás zavedly do jednoho z domů (chatrné prkenné budovy) a vybalily své zboží, které se nám snažily za každou cenu prodat. Málokdo z nás psychicky vydržel a nic si nekoupil při pohledu na chudobu, ve které Dàové žijí. Ženy, od kterých jsme si nic nekoupily s námi šly až k autu a zoufale se do poslední chvíle snažily nás přesvědčit, ať si něco koupíme. Byly jsme z toho dost mimo, protože něco takového jsme skutečně nečekaly. Náladu nám trochu zlepšil krátký výlet po nejvýše položené silnici ve Vietnamu k malebnému vodopádu a večer hodinová masáž před spaním, která byla skutečně fantastická (a levná).

V sobotu jsme původně měly v plánu velký výlet po asi 6 domorodých vesnicích, ale po pátečním traumatickém zážitku jsme změnily plán a zvolily kratší variantu, která navíc byla pěšky a ne džipem. Tentokrát jsme měly skutečnou průvodkyni. Dvacetiletou hmongskou slečnu Mai. Mai mluvila perfektně anglicky a ochotně odpovídala na veškeré naše dotazy. Posléze jsme se dozvěděly, že už je vdaná, má tříletýho syna a že je negramotná. Výlet s ní se skutečně podařil. Bylo skvělý počasí, hezky jsme se prošly a nikdo nás neotravoval. Snad proto, že v sobotu se na Sapě koná velký trh, na který téměř všechny místní ženy odešly. Vesnice, kterými jsme procházely byly v údolí a byly bohatší než ta z předchozího dne, ale i tak je tam život jistě pěkně tvrdej. Lidi tu musej téměř všechny zemědělský práce dělat ručně. Od sázení rýže, přes sklízení až po její mlácení. Odpoledne jsme se ještě stačily trochu projít po městě a večer nás auto odvezlo zpět do Lào Cai na noční vlak, který nás v půl páté ráno přivezl do Hanoje. V tu dobu tu už svítá a parky a ulice jsou plné lidí všeho věku, kteří cvičí, případně hrají badminton.
No, stále moc nevím, co si o našich zážitcích ze Sapy myslet. Přišlo mi to celý trochu jako safari. Čekala jsem, že půjde o víc, než jen o to vyfotit se s ženskou v kroji a nakoupit si od ní krásný vyšívaný drobnosti. Myslela jsem, že se něco dozvím o místní kultuře a tak. Popravdě jsem ani neměla moc chuť si ty lidi fotit, protože mi to přišlo voyeursky. Možná to z mého popisu vypadá, jako že menšiňáci na turistech děsně vydělávaj a celá jejich chudoba je jen Potěmkinova vesnice. To si nemyslím. Oni skutečně nemají jednoduchý život, protože vietnamská vláda, ačkoliv se holedbá různými programy na podporu národnostních menšin, včetně výuky jejich jazyků na základních školách, chce mít menšiny pevně pod kontrolou (a třeba výuka těch jazyků v praxi podle toho, co nám říkala Mai, neprobíhá). Pochybuji, že se menšiňáků někdo ptal, chtějí-li na tomhle "byznysu" participovat...