Teď se tedy budu trochu opakovat. Jednak pro ty, kdož měli tu smůlu, že jsem na ně zapomněla, jednak pro ty, kdo sem zabloudí jen náhodou.
Tak tedy, do Hanoje jsme přiletěli v pátek 5. září po 17 hodinách letu. První, co nás na hanojském letišti Nội Bài přivítalo, bylo neskutečné horko a vlhkost, zhruba jako v sauně (nutno podotknout, že počasí se od té doby příliš nezměnilo, horko je tu skutečně úmorné, ale naštěstí máme na pokoji klimatizaci, už se nemůžu dočkat až se tu ochladí). Ačkoliv jsme se si mysleli, že jsme připraveni na všechno, první dva dny jsme prodělávali drsný kulturní šok. Ocitli jsem se v cizím městě a přes to, že studujeme vietnamštinu už tři roky, jsme nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl nám.
Koncentrace lidí je tu obrovská a místní doprava je něco nepopsatelného. Dříve Vietnamci k přepravě čehokoliv používali především kola, s rostoucí životní úrovní však přesedlali z kol na motorky a auta. Připočteme-li k tomu naporsté ignorování dopravních předpisů včetně jízdy na červenou, v protisměru či po chodníku, neustálé troubení většiny účastníků silničního provozu a šílený smog, dostname se k vzdálené podobě toho, jak to tu ve skutečnosti vypadá. Navíc chodníky nejsou primárně určeny k chůzi, ale k parkování motorek, k posedávání u quán vỉa hè (něco na způsob stánků s rychlým občerstvením) či k prodeji čehokoliv. Museli jsme se tedy smířit s tím, že chodit budeme po silnici, že motorka může přijet odkudkoliv, že přechod nebo zelená na semaforu neznamená vůbec nic a že jedinou možností jak přejít silnici je pomalou avšak plynulou chůzí "proplouvat" proudem dopravních prostředků.
Oříškem také bylo zjistit, kde se máme najíst, aniž bychom chytili nějakou příšernou tropickou chorobu či cizopasníka. Vybaveni radami naší vedoucí oboru jsme se první večer pokusili vyhnout všem podezřelým pouličním stánkům a najít restauraci. Ve studentské čtvrti, ve které bydlíme, něco nemožného. Museli jsme tedy slevit z našich nároků a postupně jsme se začali stravovat tam kde všichni ostatní - tedy v malých bufetech (nevím, jak lépe to nazvat, restaurace ti rozhodně nejsou), kterých je tu plno, jsou neskutečně levné a vaří v nich perfektně. Podobně jsme přešli z balené vody na vodu z filtrovacího přístroje u nás na koleji. A kupodivu nikdo z nás neměl žádné výraznější potíže. Tedy kromě Stana, ale ten sem myslím přijel už nemocný...
Prvotní šok jsme tedy myslím všichni v zásadě úspěšně překonali. Teď přichází uvědomování si věcí, které jsem zpočátku nevnímala. Třeba to, jak na nás - na místní poměry spoře oděný bílý holky - všichni čučej. Spoře oděný znamená v tílcích a kraťasech. Vietnamky se totiž, horko nehorko, celé zahalují, aby se náhodou neopálily. V tom příšernym vedru, co tu je, nosí rukavice po ramena, případně speciální košile na motorky, které zakrývají celé ruce až po konečky prstů. Další součástí ochrany proti slunci jsou různé roušky na obličej a klobouky. Dlouhé kalhoty jsou samozřejmostí. Dalším problémem, kterému zde čelíme, je jak se nestat "bílými kurvami". Holky ze západu tu zřejmě nemají nejlepší pověst a když navíc pijí alkohol, případně kouří, je vše jasné. Většina vietnamských kluků tu pak má pocit, že si k nim může dovolit víc než k Vietnamkám. Ale abych tento problém příliš nevulgarizovala - prostě zápaďačky se na místní poměry chovají děsně vyzývavě - vyzývavě se oblékají a hlasitě mluví a smějí se (tradičně vychovaná Vietnamka mluví tiše a klopí oči). Nejvíc mě však pobuřuje, že tu s námi poměrně často nechtějí při nakupování smlouvat, ačkoliv kdekoliv, kde nemají napsané ceny se se smlouváním běžně počítá. Holt je na nás hned vidět, že nejsme místní a navíc se dá předpokládat, že máme peníze. Nutno podotknout, že mimo Hanoj jsme tento problém neměli. Ne nadarmo se o Hanojanech říká, že jsou skrblíci.
Koncentrace lidí je tu obrovská a místní doprava je něco nepopsatelného. Dříve Vietnamci k přepravě čehokoliv používali především kola, s rostoucí životní úrovní však přesedlali z kol na motorky a auta. Připočteme-li k tomu naporsté ignorování dopravních předpisů včetně jízdy na červenou, v protisměru či po chodníku, neustálé troubení většiny účastníků silničního provozu a šílený smog, dostname se k vzdálené podobě toho, jak to tu ve skutečnosti vypadá. Navíc chodníky nejsou primárně určeny k chůzi, ale k parkování motorek, k posedávání u quán vỉa hè (něco na způsob stánků s rychlým občerstvením) či k prodeji čehokoliv. Museli jsme se tedy smířit s tím, že chodit budeme po silnici, že motorka může přijet odkudkoliv, že přechod nebo zelená na semaforu neznamená vůbec nic a že jedinou možností jak přejít silnici je pomalou avšak plynulou chůzí "proplouvat" proudem dopravních prostředků.
Oříškem také bylo zjistit, kde se máme najíst, aniž bychom chytili nějakou příšernou tropickou chorobu či cizopasníka. Vybaveni radami naší vedoucí oboru jsme se první večer pokusili vyhnout všem podezřelým pouličním stánkům a najít restauraci. Ve studentské čtvrti, ve které bydlíme, něco nemožného. Museli jsme tedy slevit z našich nároků a postupně jsme se začali stravovat tam kde všichni ostatní - tedy v malých bufetech (nevím, jak lépe to nazvat, restaurace ti rozhodně nejsou), kterých je tu plno, jsou neskutečně levné a vaří v nich perfektně. Podobně jsme přešli z balené vody na vodu z filtrovacího přístroje u nás na koleji. A kupodivu nikdo z nás neměl žádné výraznější potíže. Tedy kromě Stana, ale ten sem myslím přijel už nemocný...
Prvotní šok jsme tedy myslím všichni v zásadě úspěšně překonali. Teď přichází uvědomování si věcí, které jsem zpočátku nevnímala. Třeba to, jak na nás - na místní poměry spoře oděný bílý holky - všichni čučej. Spoře oděný znamená v tílcích a kraťasech. Vietnamky se totiž, horko nehorko, celé zahalují, aby se náhodou neopálily. V tom příšernym vedru, co tu je, nosí rukavice po ramena, případně speciální košile na motorky, které zakrývají celé ruce až po konečky prstů. Další součástí ochrany proti slunci jsou různé roušky na obličej a klobouky. Dlouhé kalhoty jsou samozřejmostí. Dalším problémem, kterému zde čelíme, je jak se nestat "bílými kurvami". Holky ze západu tu zřejmě nemají nejlepší pověst a když navíc pijí alkohol, případně kouří, je vše jasné. Většina vietnamských kluků tu pak má pocit, že si k nim může dovolit víc než k Vietnamkám. Ale abych tento problém příliš nevulgarizovala - prostě zápaďačky se na místní poměry chovají děsně vyzývavě - vyzývavě se oblékají a hlasitě mluví a smějí se (tradičně vychovaná Vietnamka mluví tiše a klopí oči). Nejvíc mě však pobuřuje, že tu s námi poměrně často nechtějí při nakupování smlouvat, ačkoliv kdekoliv, kde nemají napsané ceny se se smlouváním běžně počítá. Holt je na nás hned vidět, že nejsme místní a navíc se dá předpokládat, že máme peníze. Nutno podotknout, že mimo Hanoj jsme tento problém neměli. Ne nadarmo se o Hanojanech říká, že jsou skrblíci.
1 komentář:
:-) Hezke, hodne stesti.
Okomentovat