Den české státnosti

Oslava dne české státnosti v našem případě probíhala na etapy. První z nich byla oficiální recepce české ambasády v hotelu Melia konaná 27. října. Pěkně jsme se s holkama - vlastně i s klukama, šli s námi Sammy a Ethan - nafintily, vzaly si taxi a hura na kachnu. Nebyl by to ale Vietnam, kdyby šlo vše hladce. Po chvíli v autě jsme zjistili, že řidič vůbec netuší, kde hotel Melia je a snaží se to od kohosi zjistit po telefonu. V tu chvíli se Marta vytočila a dala mu vietnamsky (sic!) solidní čočku, přesně takovou, jakou by dostal od místních. Chudák nestačil koukat a my koneckonců taky. Já když se tu naštvu, tak to ze mě vietnamsky moc neleze. Takže velkej respect pro Martušáka. No a kachna nakonec taky byla. A řízky a bramborovej salát a kaše a pivo a vůbec samé dobroty. Na recepci jsme potkali mnoho česky mluvících Vietnamců, kteří studovali nebo pracovali v tehdejší Československé socialistické republice. Bylo to velmi milé a hned se nám dostalo pozvání jednak na páteční sraz uměleckého klubu Bohemia v české restauraci Hoa Vien, jednak na sobotni oslavu dne české státnosti Společnosti vietnamsko-českého přátelství. Oba večery byly pěkně vypečené. Většina členů obou organizací jsou důležití lidé ve vysokých funkcích - viceministr informací, ředitel televize apod. Vizitky létaly na všechny strany, pivo teklo proudem, zpívaly se české písničky a vůbec bylo veselo. Všichni pánové nás přesvědčovali, ať jim říkáme anh (starší bratře, implikuje to bližší vztah) a nikoliv chú nebo bác (strýčku), což by bylo v dané situaci o poznání vhodnější. No já na oslovení strýčku trvala. Myslím, že užitečné styky jsou navázány a piva mám vypito na měsíc dopředu. To je přesně doba do další schůzky Společnosti vietnamsko-českého přátelství.