Hanoj podruhé

Tak už jsme tu. Let trval 22 hodin, včetně sedmihodinové pauzy na letišti v Soulu. Letěly jsme s Korea Airlines a bylo to dost fajn, ačkoliv Air France měli minule lepší jídlo. Do Hanoje jsme přiletěly v úterý pozdě v noci. Při shnánění taxi jsme si poprvé zasmlouvaly a nechaly jsme se zavézt na kolej, kde jsme bydlely minule. Je to na místní poměry luxusní kolej, na pokojích jsou klimatizace, lednice a televize. Naštěstí měli volný pokoj a noc nás vyšla levněji, než v hotelu. Za tuhle kolej se totiž samozřejmě platí. My máme bydlet na jiné koleji, která je horší, ale zadarmo, pro studenty, kteří dostali stipendium. Včera jsme se kvůli jetlagu nezmátořily dřív než před polednem, ale i tak jsme se zvládly dát si bún chả k obědu, sinh tố v oblíbené kavárně a dopravit se na mototaxi na Fakultu společenských a humanitních věd, která je vcelku daleko na jihozápadním okraji Hanoje. Musím přiznat, že jízdě na motorce v hustém provozu jsem trochu odvykla. Navíc řidiči mototaxi se s tím moc nepářou. Ale jde jen o zvyk. Na fakultě jsme se překvapivě snadno doptaly na International Cooperation Office. Zde šlo všechno jako po másle, což byla po celé naší anabázi se stipendii příjemná změna. Pan Vinh, který s námi jednal, mluvil vietnamsky velmi srozumitelně a domluvily jsme se s ním, že nebudeme studovat v jazykovém centru pro cizince, nýbrž spolu s vietnamskými studenty na regulérních oborech. Asi to bude zezačátku dost kouř - přeci jen ještě moc nerozumíme a škola je od naší koleje dost daleko, ale zas se toho o dost víc naučíme. Taky jsme si včera pořídily mobily. Dnes nás čeká stěhování na tu horší kolej. Už jsme nakukovaly do pokoje a vypadá to dost příšerně - je to v přízemí hned u vchodu a v koupelně chybí okenní tabulka, takže tam bude plno krys. No ale co, je to zadarmo a asi si stejně brzy pronajmeme nějaký byt či dům, jen co budeme vědět, že dorazí Sammy.

A jak se cítím? Trochu jako bych měla déja vu. Jsem strašně překvapená, že návrat do Hanoje byl tak jednoduchý. Největší horka podle všeho už přešla, bydlíme v místě, které už známe a které se příliš nezměnilo, víme kde a co jíst a komunikace ve vietnamštině více méně funguje. Jen ještě doladit dopravu po městě a dostat se do normálního denního rytmu.

Tak tímto po delší odmlce oživuji svůj blog. Ačkoliv to s naším pobytem ve Vietnamu už vypadalo bledě, přeci jen jsme nakonec vyrazily z Prahy a teď už sedíme na letišti v Seoulu a čekáme na přípoj do Hanoje. Jsem strašně zvědavá.

Tak 10. unora v 9 rano priletam do Prahy, pokud tedy nezmaskam zadne z letadel ci neco na ten zpusob. Domu se samozrejme tesim, ale popravde se mi odsud do prazskeho unora vubec nechce.

Koukam, ze jsem uz zas desive dlouho nic nenapsala. Je to hlavne tim, ze rychlost pripojeni v internetovych kavarnach je tu vesmes priserna a byvam rada, kdyz si prectu emaily. O uploadovani fotek nemuze byt rec.
Nuze, z Dalatu jsme se vydaly do Mui Ne, odpocinout si na plaz. Mui Ne se nachazi v oblasti se specifickym poustnim mikroklimatem, takze rocni uhrn srazek je tu minimalni a okolni krajina je vesmes kamenita polopoust. Dokonce tu maji na par mistech pisecne duny, z nichz Vietnamci sili a jsou na ne desne hrdi. Tentokrat se nam po prijezdu moc nevyplatilo spolehnout se na xe oma, ktery nas dovezl do hotelu, ktery byl sice levny, ale osklivy a - jak jsme pozdeji zjistily - 3 km od plaze. Ubytovaly jsme se a vydaly se hledat plaz. Mui Ne je roztazene podel silnice s hotely po obou stranach vinouci se po pobrezi. Cekaly jsme, ze dojdeme na nejakou na prvni pohled viditelnou verejnou plaz. Po 4 km chuze jsme se zeptaly jedne turistky kde je plaz (Vietnamci tuto otazku nechapali ani vietnamsky ani anglicky) a ona nam udivene rekla, ze je vsude za hotely a koukala na nas jak na blazny, coz se ji ani nedivim. Na plazi jsme po chvili neskutecnou nahodou narazily na dve zname, ruske vietnamistky z Hanoje, ktere nam poradily, at prece jen zkusime nejake draze vypadajici hotely pobliz, ze i ty maji levne pokoje. Nakonec jsme nasly bezva pokoj a druhy den se prestehovaly. Na valeni se na plazi a pojidani morskych potvor, ktere naplnilo par dalsich dni, neni nic moc k popisovani. Silvestra jsme oslavily na plazi, co dodat.

Pak nasledoval Saigon, oficialne Hociminovo Mesto. Mela jsem z nej trochu strach, Marte se tu moc nelibilo. Nakonec jsme byly s Ladou prijemne prekvapene, jak to tak byva, kdyz clovek nic moc neceka. Saigon je mesto, ktere zije. V Hanoji naprosta vetsina podniku zavira, kvuli mestskemu narizeni tusim, v deset a ulice se vylidni. V Saigonu se zije do noci. Snad i proto, ze je tu prece jen vetsi horko nez na severu. Jen uplne nevim, jestli je tu toho nejak extra moc na videni, nebo jestli se tu hlavne dobre kali a nakupuje. Teda lidem, co maj hodne penez a jsou zvykli na drahe Thajsko. My videly katedralu a Palac sjednoceni, byvalou rezidenci prezidenta Republiky Vietnam. Puvodne to byla klasicka kolonialni budova z konce 19. stoleti, ale v 60. letech byla zcela prestavena. Zvenku nevypada nic moc, ale zevnitr je dost funky. Proste 60. leta no.
Po dni v Saigonu nasledovala kambodzka cast nasi cesty. Jejim hlavnim cilem byl Angkor Wat, ale zdrzely jsme se take den a kus v Phnom Penhu. Musim priznat, ze Kambodza me dost sokovala. Je to zeme o mnoho chudsi nez Vietnam a zaroven pro turisty znatelne drazsi. Phnom Penh je, krom centra s nekolika bulvary a kralovksym palacem, velika vesnice. Velmi neprijemny pro nas byl fakt, ze nemluvime jazykem domorodcu a jsme pouhe turistky, coz se samozrejme odrazi na cenach. V Phnom Penhu se nam jeste podarilo najit mistni lidovou jidelnu, kde jsme se najedly za cenu srovnatelnou s Vietnamem, ale v Siam Reap - meste odkud se jezdi k Angkoru - se nam to jiz nepovedlo. Je to mestecko, kde kazde male dite vi, jak z turistu vytahnout penize, zaroven je vsak treba uznat, ze chudoba je tu skutecne do oci bijici. Malo platne, nasledky radeni Rudych Khmeru v 70. letech, jemuz padla za obet temer ctvrtina populace, a to predevsim vzdelani lide, jsou videt dodnes. Ponekud me vydesilo, kdyz jsem si v byvale veznici Tuol Sleng a dnesnim Muzeu genocidy precetla, ze mezinarodni tribunal, ktery se zabyva genocidou spachanou Rudymi Khmery byl ustaven teprve roku 2006. Vetsina vudcu Rudych Khmeru, vcetne Pol Pota, zemrela prirozenou smrti na svobode bez jakehokoliv soudu. Lide, kteri se podileli na genocide, dnes ziji jako obycejni clenove kambodzske spolecnosti spolu se svymi obetmi. I proto me prekvapilo, jak dobre byla expozice v muzeu udelana. Krom Tuol Slengu jsme v Phnom Penhu jeste navstivily tzv. Killing Fields, tedy popraviste s mnoha masovymi hroby, kde skoncila vetsina veznu (muzu, zen deti) z vyse zminene veznice, a samozrejme jsme se podivaly i do kralovskeho palace, ktery je skutecne nadherny.

Angor Wat a Angor Thom, hlavni cile nasi cesty, nam zabraly 2 dny. Z Phnom Penhu do Siam Reap trva cesta 6 hodin, tedy stejne dlouho jako ze Saigonu do Phnom Penhu. Mestecko je to, jak jsem jiz naznacila, velmi turisticke, presto celkem mile. Nesly jsme si, oproti Phnom Penhu, krasny hotel za prekvapive malo penez, a najaly si ridice tzv. tuktuku, tedy voziku tazeneho motorkou. Je to relativne levny a prijemny zpusob, jak se pohybovat po rozsahlem chramovem komplexu Angoru. Bohuzel, prvni ridic tuktuku se projevil jako nespolehlivy, vubec totiz nedorazil na misto urceni, takze jsme byly nucene najit si jineho ridice. Zdal se byt prijemny, ale nakonec jsme se opet stretly s mistni mentalitou. Pokud se trikrat vyslovne o vsem neujistite, nemuzete si byt nikdy jisti vysledkem. V nasem pripade to znamenalo, ze prvni den jsme vyrazeli v sedm a projeli maly angorsky okruh, ktery je precpany chramy. Vecer jsem byla rada, ze chodim. Druhy den jsme meli opet vyrazet v sedm a tudiz jsme s Ladou cekaly stejne nabity den, jako ten predchozi. Nakonec jsme videly asi pet chramu (coz je v porovnani s predchozim dnem opravdu malo) a v jednu odpoledne nam ridic oznamil, ze koncime. Byly jsme pekne nastvane - zbytecne jsme rano vstavaly brzo a den predtim se zbytecne hnaly - a priznavam, ackoliv nejsem zrovna asertivni clovek, trochu jsem se s nim pohadala, protoze jsme se s nim domluvily na dva dny a ne na den a pul, ale on byl neoblomny. Logika mistnich lidi (rozumej Vietnamcu a Khmeru, s jinymi narody zatim nemam zkusenost) je skutecne jina nez nase a je desne slozite prestat povazovat urcite veci za samozrejme. Zaroven me prekvapuje, ze jsem schopna vetsinu svych drobnych stretu s mistni realitou zvladat relativne s nadhledem, bez trvalych etnocentrickych nasledku. No, abych prilis neodbocovala, Angor byl samozrejme nadherny. Popravde me vsak vice nez samotny Angor Wat uchvatily mene navstevovane drobne chramy schovane v dznugli. Davaji predstavu v jake podobe asi Angkor znovuobjevili Francouzi v 19. stoleti. Byl to pro me obraz skutecneho objevitelskeho dobrodruztvi, ktere uz dnes nelze prozit. Obraz Orientu.

Ted uz jsme zpet doma, ve Vietnamu. Zni to podivne, ale skutecne bylo vratit se sem, jako vratit se domu. Vse je tu zname, nebo aspon znamejsi, a lidem tu vicemene rozumime. Cesta do Kambodze mi ukazala, ze asi nejsem turistka. Mista me zajimaji, ale rada jim rozumim. To neni zas takovy problem v Evrope, ale tady daleko silneji pocituji, ze neznam-li mistni jazyk, unika mi vyznamna cast reality a zpusob, kterym na me lide pohlizeji, je mi neprijemny.

Opozdene hezke Vanoce vsem a pro jistotu jiz vse nejlepsi do noveho roku. Tady na me vanocni nalada padla az vcera kdyz jsem telefonovala domu a pak na vecerni msi, na kterou jsme se vypravili s Ladou, Josefinou, Karolinou a jejich vietnamskymi studnety cestiny do katedraly v Nha Trangu. Mse byla ve vietnamstine samozrejme, ale kupodivu jsem i obcas rozumela tomu, co biskup, ktery msi slouzil, rikal. Prala bych vam videt, jak byla katedrala nazdobena. Vsude neony,blikajici svetylka a napisy...
Ale abych nepredbihala. V Hue jsme stravily celkem 3 destive dny. Na druhy den jsme si za 15 dolaru koupily celodenni zajezd do tzv. demilitarozovane zony. Jde o oblast kolem reky Ben Hai, ktera v dobe rozdeleni zeme tvorila hranici mezi Vietnamskou demokratickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou. Paradoxne byla demilitarizovana zona dejistem dlouhych a tezkych boju v prubehu vietnamske valky. Podle planu jsme mely videt asi 11 historicky vyznamnych mist, coz ovsem ve vetsine pripadu znamenalo videt z autobusu. V autobuse jsme stravily prakticky cely den. Pouceni touto zkusenosti jsme dalsi den vyrazily k cisarskym hrobkam v okoli Hue na vlastni pest na motorkach s ridici. Stalo nas to sice 8 dolaru (jak jsme pozdeji zjistily, 4 dolary pripadly hotelu za zprostredkovani), ale nemusely jsme nikam spechat a jeste jsme si popovidaly vietnamsky.

Z Hue jsme se vydaly autobusem do Hoi Anu, kde se nam po dlouhem chozeni podarilo sehnat moc pekny pokoj za rozumnou cenu primo v centru. Hoi An je slavny diky unikatnimu zachovalemu historickemu jadru mesta. Drive byl Hoi An vyznamny obchodni pristav a zilo zde mnoho Cinanu (jejich potomci jsou zde dodnes vyznamnou narodnostni mensinou) a jinych cizincu, ale reka, na ktere pristav a mesto lezely, se v 19. stoleti zanesla naplaveninami a stala se nesplavnou pro velke lode. Od te doby se Hoi An temer nezmenil, tedy lepe receno jeho jadro, je to temer skanzenm, ale dodnes zde,pres bujici turisticky ruch ziji mistni lide. Pravda, vetsinou se zivi prodejem suvenyru, sitim odevu a bot na zakazku a provozem restauraci a hotelu. Porad mi to ale prijde jako lepsi varianta oproti dnes jiz temer vylidnene Male Strane. V Hoi Anu se neda delat nic moc jineho nez se prochazet po malinkem centru. Je zde turisticky okruh v jehoz ramci muze navstevnik videt jeden z cinskych kongregacnich salu, jeden z kupeckych domu, jedno z muzeui, jeden z chramu a predstaveni tradicnich zpevu a tancu pripadne navstivit dilnu tradicnich remesel. Krom absolvovani tohoto okruhu jsme stravily pomerne dost casu v obchodech, protoze Hoi An je proslaveny take levnym hedvabim a krejcovstvimi, ktera siji za malo penez a do druheho dne. Ja se nakonec nenachytala na hedvabi ale na boty. Dala jsem si usit tri pary a citim se provinile, ale uklidnuji se tim, ze v Cechach boty proste na svou nohu shanim pekne tezko. Take jsme si pujcily kolo a dojely na plaz, ale byla desna zima, tak jsme se jen trochu prosly. Vlastne nam cele 3 dny pocasi opet nepralo. A malem bych zapomnela, v Hoi Anu - stejne jako v Hue - moc dobre vari. Ochutnaly jsme skveleho kraba, krevety grilovane v bananovem liste, a cao lau, nudle varene ve vode ze specialni studne s masem a omackou, coz zni trochu fadne, ale byly vynikajici.

Z Hoi Anu jsme jely nocnim autobusem do Nha Trangu. Nha Trang je primorske letovisko v jizni casti stredniho Vietnamu. S Ladou jsme zde stravily 4 noci. Dva dny bylo pres zcela nepriznive predpovedi krasne slunecne pocasi, takze jsme se po dvou tydnech aktivniho cestovani a chozeni popamatkach konecne vyvalily na plaz. Prvni den jsme si s Karolinou a Josefinou, ktere tu uci na univerzite kurz cestiny pro vietnamske studenty, pronajaly lodku a vydaly se na vylet na ostrov. Plaz byla mala a placena, ale moc pekna. Kdyz jsme rekly kapitanovi, ze chceme na obed, zavezl nas do pekelne drahe restaurace v rybarske vesnici. Humra za skoro 2 tisice jsme odmitly a vydaly se na dobroudruznou cestu do nitra ostrova. Nic moc tam samozrejme nebylo, krom vesnice, kde vidi zapadaky jednou za uhersky rok, ale nakonec jsme nasly trh a daly si obed za 5 korun. Samozrejme jsme se ten den pekne spalily, protoze nektere casti tela jsme tu nevystavily slunci uz 3 mesice :-) Abych to zkratila, krome valeni na plazi jsme byly v Oceanografickem muzeu, podivaly se na camskou vez, vyvalely se v bahenich laznich a jedly ruzne potvory. Coz mi pripomina sokujici zazitek ze stedrovecerni vecere. S holkama jsme sly do restaurace. Slecna nam sice rozumela, ale my ji moc ne, protoze lidi tu mluvi uplne jinak nez na severu (misto gi j, misto d r, obcas misto a e a jeste meni tony slov). Chtely jsme si dat rybu, ale vetsina ryb pry dosla. Po dlouhem dohadovani jsme dostaly jeden rybi filet pro 4 lidi, a tak jsme si priobjednaly jeste krevety. To jsme ale netusily, ze jsme si objednaly zive krevety, ktere jsme musely za ziva pomalu uvarit. Poprve v zivote jsem si sama zabila neco k jidlu a musim priznat, ze to byl celkem sok. Mrskaly se chudinky pekelne. No a pak jsme vyrazily na vyse zminenou msi. Ted uz jsme s Ladou v Dalatu, v horskem letovisku, meste romantiky, kam Vietnamci jezdi na libanky. V praxi to znamena, ze zde narazite na neco jinde ve Vietnamu velmi vzacneho, a to dvojice drzici se za ruce, ci dokonce se objimajici! Vsude jsou tu parky a kvetiny a ruzne sosky kolousku, labuti, prasatek apod. a kocary tazene konmi, proste romantika po vietnamsku.

Na cestach

Tak jsme s Ladou v patek konecne vyrazily na cesty. Zpocatku jsem moc nadsena nebyla, nechtelo se mi z Hanoje a vubec jsem nemela na nic naladu. Nasi prvni zastavkou bylo Ninh Binh. Samotne mesto neni prilis zajimave, ale jeho okoli je skutecne idylicke. Jakmile clovek sjede z dalnice cislo 1, ktera tvori hlavni tridu Ninh Binh, ocitne se na skutecnem vietnamskem venkove. Malebna policka a vesnicky, mili lide a pokrikujici deti.

Pujcily jsme si kola a vyrazily do nedalekeho Hoa Lu, ktere bylo kolem roku 1000 hlavnim mestem Vietnamu. V uchvatne skalnate krajine jsou tu rozsety svatyne a hroby panovniku dynastie Dinh a rana Le. Po ceste jsme se snad stokrat musely ptat na cestu [bylo pod mrakem, takze muj vyhlaseny orientacni smysl byl oslaben a navic cesticky mezi poli byly skutecne spletite], ale stalo to za to a vse jsme nakonec nasly. Dokonce uplne zastrcenou svatyni An Tien, ke ktere nas dovedla jedna pani. Samozrejme za prispevek na provoz svatyne, ale bylo to skutecne uzasne misto. Muselo se k nemu projit malym pruskmykem a prejit po uzke pesince lotosove jezirko mezi skalami. Po ceste zpet jiz svitilo slunce, takze jsme se bez vetsich probelmu dosatli domu. Vecer jsme nakoupily ovoce na trhu - vyrazne levnejsi nez v Hanoji - a ja upadla do komatu. Preci jen jsem tu za tri mesice odvykla jakekoliv fyzicke aktivite.

V nedeli jsme si udelaly vylet do Tam Coc. Vietnamci tvrdi, ze Tam Coc je Ha Long na rece a nutno priznat, ze maji pravdu. Projizdka po rece, protekajici tremi jeskynemi, mezi strmymi skalnatymi horami byla skvela. Pak jeste vylet k nekolika skalnim pagodam a znovu krasne opusteny venkov.

Vecer jsme nastoupily do lehatkoveho autobusu a dnes rano prijely do Hue, kralovskeho mesta v 19. a prni polovine 20. stoleti. Autobus zastavil u hotelu, kde nas odchytla slecna a vecpala nam pokoj. Prselo a tak se zdalo rozumne tam zustat. Po nejake dobe nam ale doslo, ze hotel neni tak blizko centra, jak slecna rikala, a tak jsme se zbalily a odesly. Moc se ji to nelibilo, ale my byly asertivni. Jinak to tu ani nejde. A neprohloupily jsme. Hotel, ktery jsme nakonec vybraly je sice za stejnou cenu, tedy 10 dolaru za pokoj za noc, ale je uplne v centru a je daleko prijemnejsi. Dopoledne jsme stravily prohlidkou citadely a jejich palacu, chramu a zahrad. Bylo to nepopsatelne krasne, ackoliv prselo a byla mlha, nebo snad prave proto. Hue je oproti Hanoji tiche pomale mesto. Neni tu zdaleka tolik aut a hluku a lidi, je to tu vyrazne zelenejsi, levnejsi a proste nejak milejsi.

Nedávno jsme se byly s Ladou v noci před spaním projít po okolí. Jen tak nazdařbůh jsme bloumaly ulicemi, když tu jsme narazily na stavbu. V jedenáct hodin v noci tu ženský nakládaly v koších suť na náklaďák. Tohle mě tu pokaždý znovu dostane. Existují tu sice mužské a ženské práce, ale jejich rozdělení občas neodpovídá mému očekávání. Ženský jsou tu prostě drsný. Není se co divit, že se jich manželé často bojí jak čerta a mluví o nich jako o sư tử Hà Động, tedy o lvicích z Ha Dongu.