čtvrtek 8. ledna 2009

Koukam, ze jsem uz zas desive dlouho nic nenapsala. Je to hlavne tim, ze rychlost pripojeni v internetovych kavarnach je tu vesmes priserna a byvam rada, kdyz si prectu emaily. O uploadovani fotek nemuze byt rec.
Nuze, z Dalatu jsme se vydaly do Mui Ne, odpocinout si na plaz. Mui Ne se nachazi v oblasti se specifickym poustnim mikroklimatem, takze rocni uhrn srazek je tu minimalni a okolni krajina je vesmes kamenita polopoust. Dokonce tu maji na par mistech pisecne duny, z nichz Vietnamci sili a jsou na ne desne hrdi. Tentokrat se nam po prijezdu moc nevyplatilo spolehnout se na xe oma, ktery nas dovezl do hotelu, ktery byl sice levny, ale osklivy a - jak jsme pozdeji zjistily - 3 km od plaze. Ubytovaly jsme se a vydaly se hledat plaz. Mui Ne je roztazene podel silnice s hotely po obou stranach vinouci se po pobrezi. Cekaly jsme, ze dojdeme na nejakou na prvni pohled viditelnou verejnou plaz. Po 4 km chuze jsme se zeptaly jedne turistky kde je plaz (Vietnamci tuto otazku nechapali ani vietnamsky ani anglicky) a ona nam udivene rekla, ze je vsude za hotely a koukala na nas jak na blazny, coz se ji ani nedivim. Na plazi jsme po chvili neskutecnou nahodou narazily na dve zname, ruske vietnamistky z Hanoje, ktere nam poradily, at prece jen zkusime nejake draze vypadajici hotely pobliz, ze i ty maji levne pokoje. Nakonec jsme nasly bezva pokoj a druhy den se prestehovaly. Na valeni se na plazi a pojidani morskych potvor, ktere naplnilo par dalsich dni, neni nic moc k popisovani. Silvestra jsme oslavily na plazi, co dodat.
Pak nasledoval Saigon, oficialne Hociminovo Mesto. Mela jsem z nej trochu strach, Marte se tu moc nelibilo. Nakonec jsme byly s Ladou prijemne prekvapene, jak to tak byva, kdyz clovek nic moc neceka. Saigon je mesto, ktere zije. V Hanoji naprosta vetsina podniku zavira, kvuli mestskemu narizeni tusim, v deset a ulice se vylidni. V Saigonu se zije do noci. Snad i proto, ze je tu prece jen vetsi horko nez na severu. Jen uplne nevim, jestli je tu toho nejak extra moc na videni, nebo jestli se tu hlavne dobre kali a nakupuje. Teda lidem, co maj hodne penez a jsou zvykli na drahe Thajsko. My videly katedralu a Palac sjednoceni, byvalou rezidenci prezidenta Republiky Vietnam. Puvodne to byla klasicka kolonialni budova z konce 19. stoleti, ale v 60. letech byla zcela prestavena. Zvenku nevypada nic moc, ale zevnitr je dost funky. Proste 60. leta no.
Po dni v Saigonu nasledovala kambodzka cast nasi cesty. Jejim hlavnim cilem byl Angkor Wat, ale zdrzely jsme se take den a kus v Phnom Penhu. Musim priznat, ze Kambodza me dost sokovala. Je to zeme o mnoho chudsi nez Vietnam a zaroven pro turisty znatelne drazsi. Phnom Penh je, krom centra s nekolika bulvary a kralovksym palacem, velika vesnice. Velmi neprijemny pro nas byl fakt, ze nemluvime jazykem domorodcu a jsme pouhe turistky, coz se samozrejme odrazi na cenach. V Phnom Penhu se nam jeste podarilo najit mistni lidovou jidelnu, kde jsme se najedly za cenu srovnatelnou s Vietnamem, ale v Siam Reap - meste odkud se jezdi k Angkoru - se nam to jiz nepovedlo. Je to mestecko, kde kazde male dite vi, jak z turistu vytahnout penize, zaroven je vsak treba uznat, ze chudoba je tu skutecne do oci bijici. Malo platne, nasledky radeni Rudych Khmeru v 70. letech, jemuz padla za obet temer ctvrtina populace, a to predevsim vzdelani lide, jsou videt dodnes. Ponekud me vydesilo, kdyz jsem si v byvale veznici Tuol Sleng a dnesnim Muzeu genocidy precetla, ze mezinarodni tribunal, ktery se zabyva genocidou spachanou Rudymi Khmery byl ustaven teprve roku 2006. Vetsina vudcu Rudych Khmeru, vcetne Pol Pota, zemrela prirozenou smrti na svobode bez jakehokoliv soudu. Lide, kteri se podileli na genocide, dnes ziji jako obycejni clenove kambodzske spolecnosti spolu se svymi obetmi. I proto me prekvapilo, jak dobre byla expozice v muzeu udelana. Krom Tuol Slengu jsme v Phnom Penhu jeste navstivily tzv. Killing Fields, tedy popraviste s mnoha masovymi hroby, kde skoncila vetsina veznu (muzu, zen deti) z vyse zminene veznice, a samozrejme jsme se podivaly i do kralovskeho palace, ktery je skutecne nadherny.
Angor Wat a Angor Thom, hlavni cile nasi cesty, nam zabraly 2 dny. Z Phnom Penhu do Siam Reap trva cesta 6 hodin, tedy stejne dlouho jako ze Saigonu do Phnom Penhu. Mestecko je to, jak jsem jiz naznacila, velmi turisticke, presto celkem mile. Nesly jsme si, oproti Phnom Penhu, krasny hotel za prekvapive malo penez, a najaly si ridice tzv. tuktuku, tedy voziku tazeneho motorkou. Je to relativne levny a prijemny zpusob, jak se pohybovat po rozsahlem chramovem komplexu Angoru. Bohuzel, prvni ridic tuktuku se projevil jako nespolehlivy, vubec totiz nedorazil na misto urceni, takze jsme byly nucene najit si jineho ridice. Zdal se byt prijemny, ale nakonec jsme se opet stretly s mistni mentalitou. Pokud se trikrat vyslovne o vsem neujistite, nemuzete si byt nikdy jisti vysledkem. V nasem pripade to znamenalo, ze prvni den jsme vyrazeli v sedm a projeli maly angorsky okruh, ktery je precpany chramy. Vecer jsem byla rada, ze chodim. Druhy den jsme meli opet vyrazet v sedm a tudiz jsme s Ladou cekaly stejne nabity den, jako ten predchozi. Nakonec jsme videly asi pet chramu (coz je v porovnani s predchozim dnem opravdu malo) a v jednu odpoledne nam ridic oznamil, ze koncime. Byly jsme pekne nastvane - zbytecne jsme rano vstavaly brzo a den predtim se zbytecne hnaly - a priznavam, ackoliv nejsem zrovna asertivni clovek, trochu jsem se s nim pohadala, protoze jsme se s nim domluvily na dva dny a ne na den a pul, ale on byl neoblomny. Logika mistnich lidi (rozumej Vietnamcu a Khmeru, s jinymi narody zatim nemam zkusenost) je skutecne jina nez nase a je desne slozite prestat povazovat urcite veci za samozrejme. Zaroven me prekvapuje, ze jsem schopna vetsinu svych drobnych stretu s mistni realitou zvladat relativne s nadhledem, bez trvalych etnocentrickych nasledku. No, abych prilis neodbocovala, Angor byl samozrejme nadherny. Popravde me vsak vice nez samotny Angor Wat uchvatily mene navstevovane drobne chramy schovane v dznugli. Davaji predstavu v jake podobe asi Angkor znovuobjevili Francouzi v 19. stoleti. Byl to pro me obraz skutecneho objevitelskeho dobrodruztvi, ktere uz dnes nelze prozit. Obraz Orientu.
Ted uz jsme zpet doma, ve Vietnamu. Zni to podivne, ale skutecne bylo vratit se sem, jako vratit se domu. Vse je tu zname, nebo aspon znamejsi, a lidem tu vicemene rozumime. Cesta do Kambodze mi ukazala, ze asi nejsem turistka. Mista me zajimaji, ale rada jim rozumim. To neni zas takovy problem v Evrope, ale tady daleko silneji pocituji, ze neznam-li mistni jazyk, unika mi vyznamna cast reality a zpusob, kterym na me lide pohlizeji, je mi neprijemny.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj, zajimave, ze ses vydala studovat zrovna Vietnamstinu do Hanoje. Chci se zepat jaky mas pocit z lidi v Hanoji. Prece jen tam nejsi jako turista, znas mistni jazyk, tak by se k tobe mohli chovat mnohem slusneji nez k turistum. I kdyz kdyz jsme po dvou tydnech pobytu ve Vietnamu odletali konecne domu a na letisti jsme si stezovali navzajem s jinymi turisty nato, jak jsou vesmes vsichni severni Vietnamci (na sever od byvale hranice) a zejmana Hanojani, ktere jsme potkali nechutni odporni lide, jejichz jedinym cilem je sedrit turistu o co nejvic penez v co nejkratsim case, tak k nam najednou prisedl 50ti lety Vietnamec a Slovensky povida, ze bohuzel mame pravdu, ze se jel po 17ti letech podivat za svou rodinou a prestoze mluvi Vietnamsky tak ho chteli vzdycky oblafnout nebo okrast kamkoliv sel, protoze lidi proste poznali, ze uz tam nezije. Rekl, ze do Vietnamu uz jedine obchodne, ze na to aby takhle travil svou dovolenou nema nervy.... Jih Vietnamu nam prisel stejny jako Kambodza ci Laos, proste lidi takovi i makovi, ale potom nastal opravdu nejhorsi cestovatelsky zazitek naseho zivota. Neustale dohady, neplneni slibu, dokonce nas chteli vyhodit z autobusu, ze mame jezdit taxiky, coz jsme vzdy nakonec ustali, nebot se nastesti nikdo z pasazeru k agresivnim pruvodcim, kteri nam odmitali prodat listky nepripojil. Tu zlomyslnou radost a smich vsech lidi okolo, kdyz nam na autobusaku nekolikrat ridic zavrel dvere pred nosem, ze mame jet taxikem.... v "hotelu" se nas prisel zeptat kdy uz konecne vypadnem, ze tam ma nejake jine turisty, kdyz den predtim jsme zaplatili ubytovani na 3 noci... Bohuzel ostatni Cesi, ktere jsme potkavali meli uplne stejny nazor a jeden par dokonce po dvou tydnech na severu vzdal zbytek Vietnamu a radeji odjel do Laosu, kde jsme od nich dostali prvni varovani... Zajimalo by me, zda mas stejne zkusenosti a proc jsou lidi na turisty tak odporni... Bohuzel jsme asi zvolili spatny smer, zacit mezi pohodovymi Thajci a skoncit v Hanoji.
Dana

Bara řekl(a)...

No, já uplně nevím, co na to říct. Osobně mám Hanoj a Hanojany ráda, i přes všechny jejich nedostatky. V autobuse se se mnou lidé dávali do řeči, dostala jsem mnoho nabídek k sňatku apod. Je fakt, že se tě tam každý snaží sedřít, co to jde, ale zas jsem se tam nikdy nesetkala s někým vyloženě nepříjemným nebo hrubým. To že se vietnamsky jakž takž domluvím mi ceny sice trochu snižovalo, bez úporného smlouvání to ale prostě nejde. Další věc, která mi občas pomohla, bylo prostě to, že jsem Češka. V Hanoji žije mnoho lidí, kteří buď v Čechách nějakou dobu žili, nebo tam mají příbuzné, a k Československu chovají vřelé city. Taky je potřeba si uvědomit, že ani já, jako chudá studnetka, jsem tam nebyla nucená žít za 150 dolarů měsíčně, což je údajně průměrný příjem rodiny, jestli se nepletu. A vzpomeňme si na divoká 90.léta v Česku. V turistických zónách v Praze byly dvojí ceny - jedny přestřelené pro turisty a jedny pro Čechy - celkem běžné.
Osobně mám pocit, že mě naopak Vietnamci, odírali daleko víc na jihu, jen se přitom tvářili, jako že to tak není. V turistických oblastech jižního Vietnamu lecky nelze téměř smlouvat, protože prodejce moc dobře ví, že předražené zboží za 5 minut prodá někomu, kdo nemá tušení o místních cenách. Také jsem se tam daleko častěji setkala s vyloženě nepříjemnými lidmi, ačkoliv to pak zas vyvažovali ti velice příjemní.
A v Kambože, zejm. v Siam Reap u Angoru, to bylo asi nejhorší. Každé malé dítě tam ví, jak obrat turistu.
Ale musím přiznat, že mnoho věcí, které my zápaďáci považujeme za samozřejmé pro Vietnamce samozřejmé nejsou, a mnohokrát jsem se setkala s různými z toho pramenícími nedorozuměními. Bohužel také takové věci jako dodržení slibu, spolehlivost apod. se tam berou na lehkou váhu. To se ale říká obecně o Dálném východě.
Je zajímavé, nakolik odlišné dojmy jsem už o Vietnamu slyšela. Asi to není země pro každého a člověk potřebuje mít trochu štěstí. Pokud bych neuměla vietnamsky, asi bych se tam bez průvodce nevydala, tedy do severního Vietnamu. Ačkoliv já nejsem žádný dobrodruh.