Nabité pondělí

Hanoj se připravuje na oslavy výročí 1000 let založení města. Už když jsme tu byly minule, byl v centru u jezera Navráceného meče obrovský světelný billboard odpočítávající dny zbývající do výročí. Teď už přípravy kulminují – v centru se opravují domy, nově se vápnem bílí spodky kmenů stromů (že by proti plísni?), ulice jsou ozdobené květinami a světelnými dekoracemi, staví se pódia a nacvičují průvody, objevily se nové sochy oslavující Vietnam, Hanoj, mír apod. Včera večer jsme se byly s Ladou projít v centru kolem jezera a nevěřily jsme svým očím. Ačkoliv samotné oslavy se budou konat až od 1. do 10. října, centrum bylo plné lidí. Nad jezerem se odehrávala nejspíš teprve zkouška světelné show, z reproduktorů se linula velmi hlasitá unylá hudba, chrám Ngọc Sơn na jezeře byl osvícený k nepoznání. Kolem jezera byl neuvěřitelný zmatek – lidé, kteří se procházeli a fotili s tou parádou, pouliční prodavači občerstvení, ulice zacpané motorkami. Na mostě vedoucím k chrámu Ngợc Sơn probíhala zkouška módní přehlídky tradičních vietnamských oděvů áo dài. Takovou koncentraci vysokých Vietnamců jsem v životě neviděla a asi už nikdy neuvidím. Mých 158 cm je zde řekla bych průměrná výška, ale tentokrát i Lada - která měří na místní poměry neuvěřitelných 179 cm a je všude nejvyšší – potkala kluka, který ji minimálně o hlavu převyšoval. Modelky a modelové holt musí být vysocí všude na světě.

Když jsme se dost vynadívaly na tu nádheru, vydaly jsme se na něco k jídlu do kavárny Puku. Dříve byla hned u jezera, ale teď se přestěhovala dále na západ, do francouzské koloniální vily. Musím říct, že mě to trochu zklamalo. Vila je sice krásná, ale podnik je drahý skoro i na české poměry a v zásadě nic moc. Dřív se mi líbil víc. Možná ho ocením za pár měsíců - až se mi bude stýskat po evropském jídle, můžu si tu dát dobrý burger za 70 korun.

Dnes jsme dopoledne zašly k panu řediteli, manažerovi, správci či jánevímco kolejí, kde bydlíme. Jednak po každé z nás chtěl dohromady 14 fotek (nedovedu si představit, k čemu jich můžou tolik potřebovat), jednak jsme chtěly urgovat naše stěhování. Koleje jsou bohužel zcela plné, ale pokud se něco uvolní, dá nám hned vědět. Vypadal, že to myslí vážně. Jeho kolega si s námi povídal, pozvali nás na nějaký oficiální „průvod národů“ konaný, jak jinak, při příležitosti 1000. výročí Hanoje. Vyzvednou nás 10.října v 5 hodin ráno na koleji. Ano, to je zde normální čas na to vstát. Prý abychom se vyhnuli ranní zácpě. Také jsme trochu tlumočily dvěma Polkám, které vietnamsky skoro neumí. Popravdě si tu v té díře začínám zvykat a jediné, co mě znepokojuje je to, že mi brzo začne plesnivět oblečení a knihy. Zřejmě jsme již překonaly jetlag, takže jsem poslední dvě noci spala.

Také jsme se dnes ve škole setkaly s učiteli z oborů, na které máme chodit. Pan Vinh, který nám se zařizováním pomáhá, je prostě zlatý. Dnes jsme zjistily, že mluví velmi dobře anglicky, ačkoliv s námi doposud mluvil jen vietnamsky. Jakmile jsme přišly na smluvenou schůzku do jeho kanceláře, řekl nám pan Vinh, že je na univerzitě jedna Češka, která by se s námi ráda setkala. Za chvíli se objevila Tereza, postgraduální studentka geografie, která zde provádí výzkum migrace. Vypadá moc sympaticky a posléze jsme zjistily, že máme společné známé a že jsou s Ladou spolužačky z gymnázia. Hanoj a Praha, Vietnam a Čechy jsou malé. Domlouvání rozvrhu bylo veselé. S Ladou se setkal vedoucí katedry politologie. Byl velmi milý, mluvil zřetelně a srozumitelně a ujistil Ladu o tom, že se pokusí jí ve všem vyjít vstříc. Navíc Lada dostala rozvrh hodin. My s Martou se setkaly s profesorem Tuanem, který pekelně huhňal, drmolil a chvílemi mi přišlo, že na nás kouká jak na blbce. Zejména, když se nás ptal, jestli umíme číst vietnamsky. No zkrátka nevypadal z nás moc nadšeně. Napsal nám nějaké časy, kdy máme chodit do školy, ale rozvrh s předměty jsme nedostaly. Tak vůbec nevíme, co nás zítra čeká za přednášku. Naštěstí, jak jsem již řekla, pan Vinh mluví anglicky, takže nám to čemu jsme neporozuměly, přeložil. Také z něj vypadlo, že se vlastně chce učit česky a že byl kdysi v Ostravě, na návštěvě u své švagrové. Po všem tomhle domlouvání jsme ještě zašly s Terezou na kafe. Je tu už delší dobu, takže má kontakty. A vzhledem k tomu, že se zabývá vietnamskou migrací, tak zná i mnoho Viet xu – Vietnamců, kteří žili v Čechách. Tak snad taky brzy nějaké potkám. Tereza má motorku, takže od školy odsvištěla na schůzku s jiným Čechem, který tu také dělal nějaký výzkum a zítra odjíždí. Nám se podařilo uprostřed dopravní špičky přejít čtyřproudý bulvár Nguyen Trai a najít zastávku autobusu číslo 21. Cesta k univerzitě trvá mimo špičku čistého času 15 minut cesty autobusem. Mimo špičku také autobus jezdí často. Ovšem cesta zpět nám zabrala o hodně déle. Ve špičce nabírají autobusy velká zpoždění. Na jednadvacítku jsme čekaly snad půl hodiny. Pak přijely tři za sebou, z nichž první dvě zastávku prostě projely, protože byly plné. Autubusy tu v zastávce nezřídka pouze hodně zpomalí a cestující do nich naskakují za jízdy.Naštěstí už víme, jak na to.

Tak změna. Zítra nám škola nezačíná v osm, ale v sedm hodin. Asi budu skutečně muset najet na vietnamský denní rytmus.