Peripetie se školou

Tak se nám včera s Martou skutečně podařilo vstát v půl šesté. Sice se spustila bouřka jen chvíli před tím, než jsme vyrazily do školy, ale zas takhle brzo není na ulicích moc lidí a je příjemně. Do školy jsme dorazily po půl sedmé. Nedostaly jsme rozvrh religionistiky, jen nám pan Tuấn naškrabal na kus papíru pár předmětů s časy a čísly místností, kde se učí, a tak jsme s překvapením zjistily, že ranní hodina byla hodina o islámu. Na to jsme se samozřejmě vykašlaly. Od jedné ze studentek jsme si půjčily rozvrh a poznamenaly si, kdy a kde se koná přednáška o původních vietnamských náboženských představách. Počkaly dvě hodiny na pana Vinhe, ale ten nám v zásadě řekl, ať už ho neotravujeme, že prý islám je přece také náboženství a my tu náboženství máme studovat. Naštěstí jsme si na webu našly stránky Ústavu vietnamistiky a rozvojových studií. Je to sice placená škola pro zahraniční studenty, ale na chodbě ústavu jsme potkali pana Vu, který nám slíbil, že se poptá, zda bychom mohly chodit na nějaké předměty. Pan Vu nám k našemu překvapení asi za 2 hodiny (což je na místní poměry rychlost nevídaná) napsal email, že by snad šlo, abychom na něco chodily a že máme zkontaktovat vedoucí oboru. Zítra ji snad zastihneme.

Také teď akutně řešíme akceptační dopis, který potřebujeme přiložit k žádosti o finanční příspěvek na druhý semestr našeho pobytu tady. Pan Vinh řekl, že on ho psát nebude, protože se nikdy nesetkal s tím, že by si někdo chtěl na vlastní náklady prodloužit studijní pobyt. Že nám ho má napsat vedoucí Ústavu filozofie, tu jsme ale ještě ani neviděly a tyhle věci tu trvají strašně dlouho, pokud člověk nenosí dárky. Včera jsme se proto rozhodly zajít na Ústav vietnamistiky a vietnamského jazyka, který je vedle naší koleje a kde si budeme tak jako tak platit hodiny vietnamštiny, ať nám to napíšou tam. Bylo nám sděleno, že pokud chceme papír s razítkem, musíme zaplatit. Takže mám dopředu zaplacený celý semestr vietnamštiny a můj účet je o 11 tisíc lehčí.

Večer jsme byly na večeři s Polkama Alou a Karolinou. Studují v Poznani a jsou tu z toho trochu vyjevené – asi jako my před dvěma lety. Opět se potvrdilo, že střední Evropa je holt střední Evropa. Bavíme se sice anglicky, ale když si mezi sebou povídáme česky, resp. polsky, je tomu celkem rozumět. Ta angličtina se nám ale včera nevyplatila – celý náš středoevropský dívčí rozhovor o mužích, Vietnamu a Vietnamcích si, jistě s velkým zaujetím, poslechl pán od vedlejšího stolu, který nás později plynulou angličtinou chtěl pozvat na pivo. Je zde dost neobvyklé, že někdo místní umí anglicky, zejména v naší čtvrti. Pozvání jsme s díky odmítly.

Dnes jsme ve škole konečně dosáhly aspoň částečného úspěchu. Ne, že bychom byly na nějaké přednášce. Ladě přednáška odpadla, v učebně, kde měla být přednáška o původních náboženských představách Vietnamu, nikdo nebyl a my jsme šly na Ústav filozofie shánět rozvrh hodin. Setkaly jsme se ale s několika vyučujícími z ústavu. Všichni byli tentokrát moc milí. Dozvěděly jsme se, že rozvrh nám snad někdo dá zítra (je možné, že ho nemají všichni vyučující nebo že není nikde k dispozici k nahlédnutí?) a profesor Cường z religionistiky si s námi popovídal a doporučil nám nějaké knihy. Také jsme se stavily za panem Vinhem a daly mu vázu z broušeného skla – snad nám tedy vystaví studentské průkazy. Také jsme se porozhlédly po univerzitním knihkupectví. Koupila jsem si slovník nejpoužívanějších sinovietnamských výrazů obsahující i čínské znaky a jakýsi úvod do symboliky vietnamských buddhistických pagod. To by se mohlo hodit. Odpoledne jsem se viděla s Thảo, svou studentkou češtiny, kterou jsem učila minulý rok na podzim. Studuje za nekřesťanské peníze ekonomii v angličtině na nějaké soukromé vysoké škole v Praze a teď byla na měsíc za rodinou v Hanoji. Bydlí úplně na severu starého města v typickém domečku tradičního typu s obývacím pokojem otevřeným do ulice, který zároveň slouží jako krámek. K mému úžasu jsme se celou dobu až na pár slovíček bavily vietnamsky. Ačkoliv je fakt, že šlo o běžná konverzační témata. Poznala jsem bodrého tatínka, mladšího bratra, tříletou tlustou neteř a kamarádku Hằng, která žila pět let na Proseku a umí trochu česky. Mám její číslo.