pátek 2. listopadu 2012

Nějak jsem se zapomněla a dlouho nic nenapsala. Vzhledem k tomu, kolik máme školy, mi dny ubíhají jak voda a dnes mě dost překvapilo, že už je zas pátek. Naše učitelky jsou v fajn pani, kterým táhne na šedesátku, takže ještě zažily tradičnější Vietnm, válku a přídělový systém a umí o tom pěkně vyprávět. Většinou jde o drobnosti, které by kdekomu přišly zcela banální, ale myslím, že jsou ilustrativní pro pochopení vietnamské kultury a mentality. Teda pokud zrovna neučí podle učebnice, to je pak docela nesnesitelná nuda.

Náš spolužák Ženija alias Tuấn spí ve škole
 Prvním velkým tématem v hodinách jsou vztahy mužů a žen a postavení žen ve společnosti. Že to vietnamské ženy nemají zrovna lehké už víme. Přeci jen však člověka překvapí, když paní učitelka Huyền Vân v rámci vysvětlování slova slepý a hluchý dojde k tomu, že se stále ještě bojí své stařičké tchýně, která je nahluchlá, špatně vidí a čím je starší, tím je to s ní těžší. Hned jsem si vzpomněla, jak nám naše předchozí učitelka Vân, mladá vzdělaná čerstvě provdaná žena, líčila, že ji rodiče manžela nenechávají prát prádlo v pračce, protože se prý nevpere tak dobře, jako když ho pere v ruce. Dnes jsme se zas při vysvětlování oblíbeného vietnamského dvojsmyslu ăn cơm/jíst rýži a ăn phở /jíst polévku phở (jíst rýži znamená být věrný manželce, protože rýže se jí doma, kdežto jíst phở znamená být nevěrný manžlce, protože phở se jí venku), dostali k tomu, že dědeček paní učitelky Huyền Vân měl dvě manželky a pradědeček dokonce tři. Samotná paní učitelka nemá žádného bratra a tak si její tatínek chtěl vzít druhou ženu, ale to už byl komunismus a bylo to zakázané. To teprv člověku dojde, že to není tak dávno, co tu bylo mnohoženství běžné. Žena je však stále méně než muž. Vietnamská společnost je hierarchizovaná především na základě pohlaví a věku (tedy výše postavení jsou starší lidé a muži) a je potřeba se chovat k výše postaveným zdvořile. Žena, v rodinné hierarchii postavená níže než její muž a jeho rodiče, nemůže nikdy manželovi nebo mamince říct, že něco nemůže udělat, protože by to bylo nezdvořilé. Musí říct: "Ano, udělám vše, co je v mých silách, abych to udělala, ale nejsem si jistá, že to zvládnu.". No mám trochu pocit, že tento zdvořilý způsob odmítnutí nebo vyjádření nemožnosti uskutečnit něco může způsobit markantní problémy v interkulturní komunikaci. O to víc mě dnes pobavilo tohle:
Nojo, jiný kraj, jiný mrav.

Dalším zajímavým tématem je válka. Občas některá z našich dvou učitelek položí otázku typu: "Viděli jste někdy letadlo shazovat bomby?" To mě vždykcy zamrazí. Obě válku zažily a vědí, že je to to nejhorší, co se může přihodit. To si ale nemyslí naši severokorejští spolužáci. Uplně z nich čiší taková ta idiotská zfanatizovaná bojechtivost: "Válka? Ne, té se nebojíme, v dnešní době je po všem za tři minuty.", "Thajsko nemá žádné dějiny" (protože jako jediné v Jihovýchodní Asii nebojovalo s koloniálními mocnostmi), "Kdyby byla válka s Jižní Koreou, tak samozřejmě vyhrajeme.", atd. Zřejmě má Severní Korea - podobně jako Vietnam - nějaké tajné zbraně.

Dnes jsme zrovna doprobrali lekci o tunelech v Củ Chi a Vĩnh Mốc. Tunely Củ Chi jsou kousek od Saigonu a sloužily útočiště partyzánů v boji proti Američanům. Vĩnh Mốc je zas ve středním Vietnamu, v provincii Quảng Trị, na sever od bývalé demarkační linie rozdělující Vietnam na severní a jižní část. Tahle oblast byla v průběhu vietnamské války těžce bobardována. Podle naší učebnice tu v průměru na metr čtvereční spadlo 9,2 tun bomb. No a tak si holt vesničané museli vybudovat systém tunelů, v nichž se mohli před bombardováním skrýt. Dokonce se v tunelech narodily dvě děti. Jak ve Vĩnh Mốc tak v Củ Chi jsem před pár lety byla. Muselo to být tehdy něco neskutečného.

Paní učitelka Vân Chi nám zas vykládala o přídělovém systému, který byl ve Vietamu zrušen až v roce 1986. Vše bylo v té době na příděl a k "nákupům" bylo potřeba mít přídělové zámky. 

Přídělová známka na 20 cm látky

Paní učitelka si prý například vždycky myslela, že ryby jsou jen malé, dlouhé maximálně 20 cm, a po znovuzavedení tržní ekonomiky po roce 86 byla velmi překvapená, protože do té doby šly velké ryby na export (a nejspíš na stůl prominentům) a ona žádnou v životě neviděla. Nejlepší historkou tohoto týdne však bylo její vyprávění ilusrující problematiku vietnamských jmen. Starší ženy tu většinou za příjmením mají slabiku Thị, která prostě značí, že jde o ženu. Některá jména - jako například jméno našeho ukrajinsko-vietnamského spolužáka Hồng Ánh (růžová zář) - totiž mohou být jak dívčí, tak chlapecká. Paní učitelka Chi měla na vysoké škole spolužáka, který takovéto matoucí jméno měl. Všichni studenti v té době dostávali od státu stipendium, aby měli z čeho žít. Chlapci dostávali 18 tisíc dongů a dívky 18 tisíc dongů a 500 hao. Těch 500 hao byl příspěvek na speciální ženské potřeby - vložky. No a učitelčin spolužák s dívčím jménem dostával každý měsíc krom normálního stipendia právě i těch 500 hao vložkovného.