pondělí 27. října 2008

Minh´s Jazz Club


Když si do googlu zadáte vyhledat výrazy jazz club hanoi, výsledků vám moc nevyskočí. Minh´s Jazz Club je snad jediným jazzovým klubem v Hanoji, nebo alespoň jediným, který má webové stránky. Na nich se dočtete, že jeho majitelem je nejslavnější vietnamský jazzový saxofonista Quyen Van Minh. Minh byl prvním učitelem jazzového saxofonu na Hanojské konzervatoři a v jeho klubu se čas od času zastaví i některá z hvězd jazzového nebe. Před pár lety se dokonce s velkým přispěním Minhova klubu v Hanoji konal mezinárodní jazzový festival, kterého se účastnili mimo jiné i hudebníci z Čech. O program se většinou stará samotný Minh se synem, taktéž saxofonistou, a kapelou. Hraje se každý den od devíti do půl dvanácté večer a na programu bývají jazzové standardy a známé melodie. Do klubu se sice neplatí vstupné, avšak podnik to není zrovna nejlevnější. Točené pivo Tiger vás přijde na 40,000 dongů, tedy něco přes 40 korun, ale nutno podotknout, že klub se nachází v úplném centru Hanoje, kousek od Jezera navráceného meče, kde jsou i daleko dražší podniky. Interiér klubu je příjemný, ne příliš načinčaný, celkem zakouřený. Sedět se dá na baru, u stolků či na gaučích, z těch je ale špatně vidět na pódium. Krom turistů sem chodí i místní. Snad intelektuální smetánka, kdoví. Každopádně vypadají na zdejší poměry excentricky.

čtvrtek 23. října 2008

Právě jsem se poprvé ve svém životě setkala na vlastní kůži s cenzurou! Píšu bakalářskou práci o jihovietnamské literatuře, což je z ideologického hlediska dodnes kontrovezrní téma, a když jsem se teď chtěla podívat na jedny z Čech normálně přístupné stránky věnující se tomuto tématu, nepodařilo se mi je otevřít. Tak jen aby to tu z mých popisů nevypadalo příliš idylicky.

pondělí 20. října 2008

Ha Long


V neděli jsme se vrátili z třídenního výletu do Ha Longu. Ha Long je zátoka u severovýchodního pobřeží Vietnamu, zapsaná do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO, a jedno z nejnavštěvovanějších míst ve Vietnamu. Oproti minulému výletu k Pagodě na Voňavé řece jsme tentokrát nejeli na vlastní pěst, ale zkusili cestovní kancelář. Doteď nevím, zda to byla moudrá volba nebo ne. V pátek ráno nás měl v osm hodin ráno vyzvednout autobus u koleje. V sedm hodin ráno mi začal zvonit telefon a vietnamský hlas na druhé straně mi těžko srozumitelnou angličtinou sdělil, že autobus na nás již čeká. Vzmužila jsem se, udělala malou scénu a povedlo se mi odjezd autobusu zpozdit asi o půl hodiny, takže se všichni jakž takž stačili vyhrabat z postelí a rozespalí a nenasnídaní se nacpat do těsného mikrobusu. Ten nás odvezl k cestovní kanceláři, kde jsme přestoupili do většího, nicméně stejně stísněného autobusu a vyrazili směrem k Ha Longu. Cesta to sice není dlouhá, takových 150 km, ale vzhledem ke stavu silnic, provozu a dvaceti minutové zastávce na odpočívadle/souvenir shopu trvá 3,5 hodiny. Krajina mezi Hanojí a Ha Longem je neutěšená. Mohou za to zejména obrovské tepelné elektrárny, chrlící oblaka zplodin a prachu, které většinou stojí přímo v městské zástavbě a od nichž se rozbíhají nekonečné řady sloupů vysokého napětí. Dokonce jsem viděla jednu chatrč postavenou přímo na uhelné haldě. Všudypřítomná rýžová políčka krajinu nijak nezútulňují. Představa, že tuhle rýži někdo jí, je děsivá. Z toho co jsem viděla na tom samotný přístav Ha Long není o moc lépe. Naštěstí jsme se tam moc nezdržovali a hned nasedli na výletní loď. Než jsme odrazili, naservírovali nám oběd. Nějakou rybku, chobotnicovitou věc, trochu zeleniny. No celkem dobré jídlo, ale v zásadě nic extra. Pak jsme se vyvalili na palubu a pozorovali "krajinu", tedy všechny ty roztodivně krásné útesy, skály a ostrůvky, jimiž je zátoka poseta. Po pár hodinách jsme dorazili k ostrůvku s jeskyněmi. Nic moc jsem od jeskyní nečekala a nemýlila jsem se. Byly nevkusně barevně nasvícené a plné zejména čínských turistů. Jediné co mě tam zaujalo byl fešný mladík na vozíku, kterého jeho dva nebo tři kamarádi tahali na ramenou do schodů a ze schodů. To byl jednoznačně nejsilnější dojem z jeskyně. Po prohlídce jsme se vrátili kolem stánků s předraženým občerstvením a nevkusnými suvenýry na loď, kde jsme ten večer měli spát. Na lodi s námi zůstala skupina mladých afektovaných Angličanů, kteří měli neustále nějaký problém. Když se chtěli koupat, chtěli se koupat hned a dělali scény, že nemůžou ("I´m dying to have a swim!"). Později se zas zjistilo, že za všechen alkohol přinesený na palubu se musí platit poplatek a v noci kolem toho byla celkem ostrá scéna s posádkou, při níž hysterické Angličanky křičely, že chtějí ihned zpět své pasy, které jsme všichni dříve dali posádce kvůli ubytování. Celé jsem to poslouchala ze své kajuty a neusínalo se mi zrovna dobře. Noční koupání v moři ale stálo za to.
V sobotu ráno nás loď dovezla na ostrov Cat Ba. Dopoledne jsme strávili procházkou po džungli, resp. výstupem na jeden skalnatý a hustou vegetací porostlý kopec. Než jsme vyrazili na "hiking", ujistil nás průvodce, že to zvládnem - jako on - i v žabkách. Naštěstí jsme mu neuvěřili, jelikož terén byl většinou vyloženě krkolomný. Tedy aspoň nám tak připadal. Průvodce si vesele poskakoval v Hočiminových sandálech z kamene na kámen a ještě si prozpěvoval. Málo platné, byl ve válce a navíc znal každý kámen na trase. Nejvíc nás - upocené a unavené - dostal, když se pod vrcholkem kopce zeptal, jestli si někdo nechce koupit vodu, a vytáhl plnou plastovou flašku z rozsedliny ve skále. Vietnamci jsou skutečně obchodníci. Odpoledne jsme strávili na pláži. Nesvítilo sice slunce, ale voda byla teplá, pláž krásná a téměř liduprázdná aí navíc jsem se poprvé koupala v moři, takže to byl naprosto neskutečný zážitek. Večer jsme, abychom učinili dovolenkové atmosféře zadost, vyrazili do mestečka na promenádu a pak do luxusně vypadajícího podniku na barevné drinky s paraplíčky. Utratila jsem sice na vietnamské poměry dost peněz, ale Tequilla Sunrise za to stál.
V neděli nás loď zas odvezla do města Ha Longu a odtud jsme se vydali na velmi nepohodlnou a dlouhou cestu zpět do Hanoje.

pondělí 6. října 2008



Je po půlnoci. Právě kolem projel prodavač bánh bao. Neodolala jsem. Tak aspoň vidíte jak to vypadá. Uvnitř jsou houby. Mňam.
Neustále mě tu překvapuje, jak jsou místní lidé podnikaví. Všude a v jakoukoliv denní či noční hodinu se něco prodává a vůbec nechápu, jak se tu všechny obchody, stánky a prodejci mohou uživit. Obchody s určitým druhem zboží se často akumulují ve stejné ulici. Snad je to pozůstatek cechovního systému. Dříve totiž byly jednotlivé ulice vyhrazeny jednotlivým druhům zboží. Zákazník může porovnat zboží a ceny ve všech obchodech v okolí, konkurence je tedy skutečně tvrdá. Krom obchodů na ulicích také narazíte na ženy různého věku, které u malinkých stolečků prodávají losy, cigarety, zapalovače a různé drobnosti. Některé nosí své zboží (především ovoce a různé jiné dobroty) v koších na vahadlech nebo ho vozí na kolech. Muži se na ulici většinou živí opravováním a dofukováním kol, případně jsou řidiči tzv. xe ốm, tedy mototaxíků. V naší ulici jsou i prodejci kytar a fléten, ale to není příliš obvyklé. Ačkoliv se po desáté večer ulice na místní poměry vylidní a obchody a restaurace zavírají (pochopila jsem, že podle místní vyhlášky nesmí být otevřeno po desáté), přeci jen ne tak docela. Když víte kam jít, resp. máte vietnamské kamarády, kteří vědí, kam jít, můžete si i ve dvě ráno dát misku phở (nudlové polévky) nebo jinou dobrotu. A celou noc můžete v ulicích Hanoje narazit na muže na kolech s připevněným malým amplionem, který téměř nesrozumitelně vyvolává "bánh bao nóng" - tedy "tééééplééé hooooubové kolááááče". Jsou skutečně vynikající.