Život vietnamských žen

To, že život vietnamských žen není žádná procházka růžovou zahradou, asi není žádným překvapením. Už jsem tu někde psala o tom, jak mě šokovalo, že tu ženské pracují po nocích na stavbách. A také jako popelářky. Jak nám vysvětlila naše paní učitelka cô Vân, práce popeláře je špinavá a pod úroveň mužů, tak jí musejí dělat ženy. Také jsme s holkama zaznamenaly, jak hrubě se často místní muži k ženám chovají. Kluci občas prostě holkám jednu ubalí. Dokonce i na přednáškách nejde předseda třídy (ano, tato funkce je důležitá i na vysokoškolské úrovni) pro ránu daleko. Sem tam nějaká ta facka nebo ďaha loktem nejspíš pomáhá efektivně usměrňovat chod třídy. Na ulicích také není problém potkat ženskou s monclem. Jak mi předevčírem řekl jeden maďaro-vietnamský známý, který tu mimo jiné občas točí dokumenty, stalo se mu nedávno, že měl točit rozhovor s nějakou umělkyní, která mu nakonec rozhovor odřekla, protože ji manžel den předtím pěkně zmaloval. Tomu by odpovídal i článek, který jsem si včera přečetla na vietnamském BBC. Vietnamská vláda ve spolupráci s OSN provedla průzkum mezi 4838 vdanými, rozvedenými či ovdovělými ženami ve věku 18 až 60 let, podle kterého 34% respondentek někdy v životě zažilo případně zažívá fyzické násilí ze strany manžela. Když se k fyzickému týrání připočítá psychické, jedná se již o 58% respondentek (pro srovnání v ČR je to 38% respondentek). Většina žen se samozřejmě snaží o problému nemluvit a chránit tak cenné rodinné štěstí. Domácí násilí je podle všeho všeobecně přijímaným faktem, se kterým je nutné se smířit stejně jako s mnoha jinými těžkostmi v životě.

Začínám být líná psát, přeci jen se tu většinou zas tak nic moc zvláštního neděje. V sobotu se mi ale stalo něco, co se mi tu už pravděpodobně nestane. Myslím, že jsem již zmiňovala, jak tu vypadá veřejná doprava, tedy autobusy - samé strkání, naskakování a vyskakování za jízdy, dlouhé čekání a také to, že řidič autobusu spolu s průvodčím jsou pány a člověk může být rád, když mu vůbec otevřou dveře. V sobotu večer jsme se potřebovali dostat z tzv. Chicken street, kam nás vzala jedna německá známá na grilované kuře, do asi 3 km vzdálené Cinematheque, což je takový kavárno-kino-klub. Obě místa leží na trase autobusu číslo 34, tak jsme si řekli, že se svezeme. Bylo však již půl deváté – autobusy oficiálně jezdí do devíti, ale tady si člověk nemůže být nikdy jistý – a tak jsme to po 10 minutách čekání vzdali a vyrazili pěšky. Ušli jsme asi 100 metrů a objevil se náš autobus. Sam pohotově vskočil do silnice a mával na řidiče, ať nám zastaví. Věřte nevěřte, řidič nám nejenže zastavil, ale navíc ještě sjel ke kraji silnice, aby se nám lépe nestupovalo. Všichni lidé v autobusu z toho měli náramnou legraci, zejména když jsem řidiče ujistila, že mluvíme vietnamsky a že mu moc děkujeme. On ještě vesele vykřikoval něco o chudých zápaďácích, kteří nemají na taxíka. Zastávka, na které jsme vystupovali, je hned u Cinematheque. Tohle se může stát skutečně jen tady. Vše prostě záleží na štěstí.

To jsem koneckonců měla i později. Nejenže byl koncert v Cinematheque moc fajn, především vystoupení mladé vietnamské jazzové zpěvačky Phuong bylo okouzlující, ale navíc jsem náhodou narazila na jednoho vietnamského známého, kterého jsem potkala před více než rokem v Praze. Tak jsme potom ještě šli s jeho kamarády v noci na něco malého k jídlu do staré čtvrti. Z něčeho malého se vyklubalo grilované hovězí. Seděli jsme na ulici, grilovali maso, kolem občas projelo policejní auto s megafonem hrozící razií, pokud restaurace ihned nezavře, takže se střídavě zhasínalo a rozsvěcelo světlo a vůbec to byla legrace. Oficiální zavírací doba se podle všeho od minula posunula z desáté na dvanáctou hodinu večerní.

Ovzduší v Hanoji je v poslední době obzvlášť husté. Na podzim tu skoro neprší, takže smog a prach ze staveb se drží ve vzduchu. K tomu je třeba připočítat neustálé pálení všeho možného - od slámy po odpadky. Jedna taková odpadková hora (na fotce je jen ubohý zbytek) již druhým týdnem doutná zhruba 20m od naší koleje. Krom organického odpadu je v ní hafo polystyrenu a dalších plastů.

Raději si ani nepředstavuji, co za zplodiny vzniká při spalování takových věcí za nízkých teplot. Vietnamci nevypadají, že by je kouř halící okolí nějak vzrušoval, a v klidu hrají fotbal na přilehlém dvorku. My se snažíme příliš neotvírat dveře a nevětrat. Také mám podezření, že úporný kašel, který mě sužuje od té doby, co jsem byla nemocná, je způsoben mimo jiné kvalitou zdejšího ovzduší. Nejprve jsem zobala jeden ze tří druhů prášků, které mi na kašel dali v lékárně, ale moc to nefungovalo. V neděli jsem se rozhodla, že zkusím vietnamský sirup proti kašli, který mi doporučila jedna kamarádka. Chutná jako tekutá tygří mast s medem a podle příbalové informace (jejíž obrázkovou část pro ilustraci přikládám) funguje úplně na všechny druhy kašle - od kašle při chřipce a nachlazení, přes kašel při alergii na počasí (sic!), po kašel způsobený nadměrnou konzumací alkoholu, kouřením a zpíváním karaoke.