Odposlechnuto v autobuse č. 31

Průvodčí se ptá staršího pána s malou vnučkou: "Už jí bylo deset let?"
Pán odpovídá: "Nene, letos je jí devět."
Průvodčí na to vítězoslavně: "Nojo, ale jízdné se platí od sedmi let!"

A já se směju.

Opět v Hanoji

 Tak jsem zase v Hanoji. Tentokrát jsem letěla sama a málem se mi v Dubaji povedlo zaspat let, doběhla jsem na poslední chvíli. Asi jsem začala to létání brát moc na lehkou váhu - už na začátku minulé cesty do Vietnamu nás s Martou už v Praze vyvolávali "Last call for Ms. Jirkova and Ms. Zatloukalova", protože jsme se zasekly v parfumerii, ehm. No na cestě jsem hodně spala a četla a jedla, takže to ani nebylo tak dlouhé. Na letišti mě vyzvedli kamarádi (díky moc!), čímž odpadlo smlouvání s taxikáři, a málo platné, člověk se hned cítí víc jako doma, když ho někdo přivítá. Tentokrát mě po výstupu z letadla nezaujalo ani horko, ani vlhko, ale hrozný vzduch, plný prachu a kouře (hodně se tu staví celý rok, na podzim se navíc pálí sláma na polích). První noc v hotelu Tung Trang v zapadlé uličce hned naproti obecní svatyni byla příjemná (klimatizace dělá divy!), takže kupodivu ani moc nepociťuji jet lag. Slečna na recepci si myslela, že jsem Vietnamka, čímž mi samozřejmě udělala velkou radost. No a hned druhý den jsem se přestěhovala na kolej do Bách Khoa, kde už tedy klimatizace není a v noci to bylo docela znát, ale to se nedá nic dělat. No a letos nebudeme bydlet s Martou spolu v pokoji - jedna z nás bude s našimi mladšími kolegyněmi z vietnamistiky, druhá s ukrajinskými Vietnamkami.

Po více než roce a půl jsou tu opět patrné drobné změny. Více vysokých ošklivých pseudoluxusních domů ve staré čtvrti, draží jízdné v autobuse (z 3000 na 7000 dongů za cestu!), kancelář managmentu kolejí přesunutá z koleje A3 na B7bis, dokončený nadjezd na ulici Đại Cồ Việt, dražší vstupné do parku atd. No ale staří známí v Bách Khoa jsou pořád stejní - vrátní na koleji, cô Lan a kluci z managmetu kolejí i pani, která prodává kytky na Tạ Quang Bửu. Je pěkné se vracet.

Pátek večer

Pátek večer. Teplota 10° C. Náš pokoj. Já a Marta. Stolní hry, sladkosti, fanta a vodka Hà Nội.

Zima

Leden je tu nestudenější měsíc v celém roce. Pokaždé zapomenu, jaká je tu v zimě zima. Kdo to nezažil, nepochopí. Přes zimu skoro nesvítí slunce a zima je skutečně uplně VŠUDE. Zrovna teď je prý 11 stupňů, takže v našem pokoji bude při nejlepším nějakých 14. Budovy nejsou vybaveny žádným topením, přilepšit si mohou jen ti, kdo mají klimatizaci. To ale není náš případ. Krom toho máme škvíry v oknech a dveřích a chybějící sklo v okně do koupelny, takže by přitápění bylo stejně k ničemu. Zima je prostě všude krom postele a sprchy. Člověku tedy nezbývá, než být od rána do večera nabalený jak pumpa (průměrně tak 5 vrstev oblečení), jíst horké zimní polévky phỏ a bún riêu, případně rýžovou kaši a prolévat se čajem (díky bohu za termosky!). Já mám ještě tu výhodu, že mám, vzhledem ke tmě panující v našem pokoji, na stole celý den zapnutou lampičku s obyčejnou 60 W žárovkou, pod níž si v případě potřeby mohu zahřát ruce. Docela přijatelně je také ve dvou výspách evropské civilizace, v nichž se čas od času nacházíme, knihovně EFEO a kavárně Francouzsého institutu. Což ovšem neznamená, že je zde možné odložit kabáty. V takovýchto podmínkách člověk v Hanoji přichází o chuť na většinu drobných dennodenních radostí - vysedávání venku nad ledovou kávou, ovocnými shaky či pivem, procházky v parku, večeře v pouličních stáncích. Rapidně se totiž zužuje výběr jídel na ta skutečně teplá. No a jízdě na motorce, na níž člověk vymrzne raz dva, se vyhýbáme jak čert kříži, takže náš akční rádius je též omezený. Už chci domů! Nebo aspoň do Laosu.

Zima je tu všem. Očividně to není otázkou zvyku.

 Při řízení dopravních prostředků je třeba mít aspoň jednu ruku v kapse. 

 A takhle si chránit před ofouknutím nos.

 I v zimě se žije na ulici - koneckonců je tam stejně zima jako doma a aspoň se dá rozdělat ohýnek.

Den národů

Dnes náš Svaz výměnných studentů z České republiky reprezentoval vlast na Dni národů, pořádaném školou. Sice jsme oproti některým jiným spolužákům neměly kroje, ale vytiskly jsme si vlajky a fotky Prahy, pronajaly si přenosný plynový vařič a usmažily bramboráky (bánh khoay tây chiến) ze 3 kil brambor. Šly na dračku a vyhrály cenu za nejlevnější jídlo (5kč za kus). Také jsme obě daly několik rozhovorů vietnamské televizi a tisku a zúčastnily se i kulturního programu, zpívajíce s ostatními studenty píseň Việt Nam quê hương tôi (Vietnam - má vlast). Krom nás se akce zůčastnily svazy studentů z Polska, Ukrajiny, Číny, Mongolska, Jižní Koreje, Japonska, Laosu, Kuby, Mozambiku a Angoly a dokonce i nějací Australané, o Vietnamcích nemluvě. No byla to zas šou plná často hrozného zpěvu, příliš hlasité hudby a různých tanečků - prostě děsná legrace. 

Marta smaží bramboráky

Dien Bien Phu

Koukám, že už je to skoro měsíc, co jsme se vrátily z Dien Bien Phu a já stále nic nenapsala na blog. Takže tedy výlet se velice vydařil a celkový dojem zkalily jen dvě skutečnosti. Jednak náš francouzský kamarád, který s námi měl jet, chytil horečku dengue a musel zůstat v Hanoji, jednak mi druhý den v Dien Bien Phu trošku uklouzla motorka a já se odřela na rukou, což se při zdější vysoké vlhkosti trochu hůř hojilo. Naštěstí Axel atak horečky dengue ve zdraví přežil (ano, lze na ni i zemřít) a mé ruce už jsou téměř zahojené.

Ačkoliv se do Dien Bien Phu, správního střediska pohraniční provincie Dien Bien ležícího vzdušnou čarou necelých 300 km severozápadně od Hanoje, dá dojet i autobusem, rozhodly jsme se s Martou letět s Vietnam Airlines. Jednak jsme sehnaly velmi levné letenky (800 tisíc za cestu), jednak je cesta autobusem dost časově náročná (může trvat i 16 hodin), o kvalitě a bezpečnosti cest nemluvě. Zabookovaly jsme si tedy letenky, Marta strávila asi hodinu rozčilováním se, když se pokoušela zařídit nám online check in (stránky státních aerolinek ho sice inzerují, ale moc jim to nefunguje) a nakonec se nám stejně nepodařilo boarding pasy správně vytisknout. Naštěstí se opět potvrdilo, že jak tu některé věci nefungují a nejdou, tak jiné projdou uplně v pohodě, takže nás normálně odbavili. Jo a na letiště jsme jely s paní taxikářkou! To jsem tu ještě neviděla. Prý jezdí jen přes den. V celé firmě se 180 zaměstnanci jsou jen dvě ženy řidičky. No hustá pani to byla.

Na lince do Dien Bien Phu létají malá vrtulová letadélka, takže to bylo dobrodružné.

Když jsme přistály, pršelo, čehož využil jeden ze dvou nepříjemných lidí, které jsme v Dien Bien Phu potkaly - taxikář, který mluvil jako hotentot a který nás v průtrži mračen zavezl na jídlo k nepříjemné ženské, která nám prodala předražené a hnusné jídlo.

No a od té doby jsme narazily už jen na samé milé lidi. Je až neuvěřitelné, jak byli všichni v Dien Bien Phu milí. Zejména když je člověk zvyklý na Hanoj, kde jsou lidé často dost bezohlední a nepříjemní, snad proto, jak jsou na sebe nacpaní a musí se o všechno pořád rvát. Oproti tomu je Dien Bien Phu příjemné klidné městečko, kde spolu žijí především etničtí Vietové a Tháiové, kde většina lidí staví na červenou i když by nemusela a v podstatě vůbec netroubí, na trhu vás nijak výrazně nenatáhnou, zejména, když mluvíte vietnamsky, a kde je i pár moc příjemných kaváren. Někdo by možná Dien Bien Phu nazval dírou, kde nic není, ale my byly nadšené. Jakmile přestalo pršet, vydaly jsme se hledat ubytování. První hotel byl příliš luxusní a měl zcela epický bazén, kolem kterého byly mimo jiné rozestavěné sochy polonahých indiánek ve zcela absurdních polohách, jejichž účelem bylo zjevně pouze náležitě zdůraznit přehnaně velké vnady. Prostě typická vietnamská frustrace.

No nakonec jsme se ubytovaly ve velmi socialistickém hotelu Dien Bien Phu - Ha Noi. Ubytování to nebylo zrovna levné a v noci jsem si všimla, že skříň vedle mé postele smrdí krysí močí.

Také jsme se podívaly do Muzea historického vítězství v Dien Bien Phu, připomínajícího vítězný zápas vietnamského lidu s francouzskými kolonialisty. 

Expozice byla velmi názorná. Takhle se například na kole džunglí dopravoval materiál během příprav na rozhodující střet.

Slečna průvodkyně nás ve vietnamštině zadarmo (sic!) provedla po expozici. Naštěstí jsme letos hned na začátku jazykového kurzu probírali lekci o tunelech v Cu Chỉ, takže jsme měly pořebnou slovní zásobu (obětovat se v boji, partyzán, střílet z děla atd.). Zjistily jsme, že ulice, v níž je v Hanoji naše škola, je pojmenovaná po inženýrovi Trần Đại Nghĩovi, jenž byl blízkým přítelem Hočimina a jenž svými inovacemi v konstrukci vojenské techniky výrazně přispěl k porážce Francouzů v DBP. Podle slečny průvodkyně se vietnamští vojáci měli daleko lépe naž francouzští - měli lepší zdravotní péči a dokonce i kulturní program. Vyslechly jsme též mnoho dojemných příběhů a různých soudruzích, kteří se obětovali v boji s nepřítelem - například jeden vlastním tělem podložil dělo, které začalo klouzat ze strmého kopce, když jej jednotka vlekla nahoru, aby ostřelovalo francouzské pozice. Poslední slova tohoto hrdiny byla: "Je dělo v pořádku?". Muzeum ve mně zanechalo smíšené pocity. Přirozeně bylo celé prosáklé propagandou, což působí komicky. Na druhou stranu si dovedu představit, že tehdy skutečně někdo podložil dělo vlastním tělem. A fakt, že nějaká moc z takové zcela konkrétní tragédie vytvoří de facto karitkaturu, je nechutný a nepietní.

Večer jsme se vydaly na trh. Tam kde nás odchytla Hương, která slyšela, že mluvíme vietnamsky, s tím, že její muž pronajímá motorky. Její muž Tế studoval rok angličtinu v Oklahoma City a po návratu si s manželkou, která pracuje u policie, zřídili kavárničku Hong Ky cafe s malou půjčovnou motorek. Postarali se  nás tak dobře, že jim musím udělat reklamu (kdybyste někdo náhodou plánoval jet do Dien Bien Phu, kontaktuje pana Quốca / Tế - nguyenquoctedb@gmail.com). Nejen, že nám za lidskou cenu půjčili dobré motorky, ale poradili nám také kam jet, což nám, vzhledem k tomu, že neexistuje žádná použitelná mapa oblasti, dost pomohlo. Také nám sehnali lepší a levnější ubytování v nově postaveném hostelu Bình Minh, jehož majitelé byli opět moc příjemní lidé, a dokonce nás pozvali k sobě domů na večeři. To byla extra švanda. Krom nás byl pozván bratr Hương, který byl velmi výřečný, takže přesto, že jsme se děsily o čem si budem při večeři povídat (často tu člověku dojdou témata už po 12. zdvořilostní otázce), jsme pěkně ve vietnamštině prokecaly celý večer. Samozřejmě se řešila obligátní témata jako oblíbená jídla, různé rozdíly mezi Evropou a Vietnamem (věk na vdávání, role muže a ženy v rodině) a po vypití pár panáků domácí pálenky a nějakého toho piva se skončilo u dvojsmyslných vtipů, takže jsme si něco přiučily. Marta v zápalu hovoru uplně zapomněla na zlaté pravidlo vietnamského stolování - nedojídat. Když člověk dojí, co má v misce, okamžitě mu tam přistane další sousto. No chudák se pekenlě přejedla a bylo jí zle.

Náš první výlet na motorkách měl za cíl velitelství generála Vô Nguyên Giápa, dodnes živé legendy vietnamské vojenské historie, nacházející se v horách nějakých 30 km severovýchodně od města. Tế nám zhruba naznačil, kudy se tam dostaneme, pokud nechceme jet celou cestu po hlavní silnici, ačkoliv nás varoval, že cesta není dobrá. Rozhodly jsme se to risknout a vyplatilo se to. Cesta sice skutečně dobrá nebyla, ale krajina byla krásná a navíc a to bylo i dobroudružství.

Samotné velitelství generála Giápa bylo spíš záminkou než cílem výletu. Areál sestával z obligátního turistického zázemí (záchody, stánky s občerstvením a suvenýry) a několika dále v lese nově postavených, často pěkně vybetonovaných chajdiček - radiokomunikačního střediska, kuchyně, chajdy, v náž generál Giáp plánoval útok atd. 

 

Areál byl neutěšeně liduprázdný. Dokonce po nás ani nechtěli vstupné, které jim Marta po cestě zpět nacpala. No aspoň jsme si ve stánku s občerstvením a suvenýry a daly ledový čaj.

Cílem druhého celodenního výletu byly horké prameny U Va, ležící naopak jihozápadně od města. Samotné lázně byly opět esencí vietnamských turistických destinací. Podivně olezlé, liduprázdné, předimenzované. 

 

No daly jsme si horkou koupel v minerální vodě, což přes horké poledne nebyl nejlepší nápad (pan správce na nás koukal docela nevěřícně), snědly si svůj oběd (rýžové koláčky plněné masem a boby zabalené v listech) a jen tak se vydaly po cestě dál. Hlavní silnice byla v děsném stavu, takže jsme se ani nepodívaly k nedaleké hranici s Laosem. Po cestě jsme zjistily, že dále v údolí, směrem k laoským hranicím, totiž stojí nová cementárna, do níž a z níž proudí těžká nákladní auta, která silnici ničí. No klasický rozvoj vietnamského venkova.

Další celodenní výlety už jsme nedělaly, jen jsme se zajely podívat na "Ecotourist Village". To byl pěkný doklad toho, jak si tu lidé vykládají význam slova ekologický. Prostě to znamená, že je někde hodně stromů a nejlépe také jezero. S nějakou ekologií to nemá nic společného. Takže Ecotourist Village byl rozestavěný, plotem obehnaný komplex luxusních domků na kůlech, hotelu, restuarace, nově vysázeného parku a jezera, na němž jde rybařit a projíždět se na labutích šlapadlech. Opět neutěšeně liduprázdný a polorozestavěný, polozanedbaný.

Krom větších výletů jsme se přirozeně podívaly i na různá památná místa bitvy o Dien Bien Phu - francouzský kryt, kopec A1 a monstrózní památník vítězství. Vše bylo z betonu, aby to vydrželo, včetně kráterů po střelách.

Před odjezdem jsme ještě zaskočily na masáž k "paní doktorce", což byla taková velmi statná thajská žena středního věku, jejíž děvačata se s námi moc nemazlila, a na trh po vietnamsku koupit dárek pro paní učitelky. Skončily jsme s 10 kily místní rýže, která je prý vyhlášená, a kilem banánů na cestu. Na letišti jsme si všimly, že nejsme jediné, kdo veze pytle rýže letadlem. Dokonce se nám podařilo letět dřívějším letadlem, které bylo vzhledem k nepřízni počasí zpožděné. Za hodinu jsme byly na letišti v Hanoji, za další dvě doma (ano, celou cestu byly ulice zcela zacpané).