sobota 4. října 2014

Vuvuzela

Tak na tohle jsem narazila po cestě do Národní knihovny:

Jde o vietnamskou kopii i u nás známého řetězce Hooters. Vtipné je, že dokonce i slovní hříčka v názvu podniku je okopírovaná. Slovo hooters je jednak odvozenina od slova hoot (houkat - viz sova v logu), jednak jde o slangový výraz označující ženské poprsí. Stejně tak na první pohled nevinná vuvuzela (taková ta divná trubka, na kterou troubí fotbaloví fanoušci) obsahuje hned dvě vú, tedy prsa.



úterý 30. září 2014

Odposlechnuto v autobuse č. 31


Průvodčí se ptá staršího pána s malou vnučkou: "Už jí bylo deset let?"
Pán odpovídá: "Nene, letos je jí devět."
Průvodčí na to vítězoslavně: "Nojo, ale jízdné se platí od sedmi let!"

A já se směju.

neděle 28. září 2014

Opět v Hanoji

 Tak jsem zase v Hanoji. Tentokrát jsem letěla sama a málem se mi v Dubaji povedlo zaspat let, doběhla jsem na poslední chvíli. Asi jsem začala to létání brát moc na lehkou váhu - už na začátku minulé cesty do Vietnamu nás s Martou už v Praze vyvolávali "Last call for Ms. Jirkova and Ms. Zatloukalova", protože jsme se zasekly v parfumerii, ehm. No na cestě jsem hodně spala a četla a jedla, takže to ani nebylo tak dlouhé. Na letišti mě vyzvedli kamarádi (díky moc!), čímž odpadlo smlouvání s taxikáři, a málo platné, člověk se hned cítí víc jako doma, když ho někdo přivítá. Tentokrát mě po výstupu z letadla nezaujalo ani horko, ani vlhko, ale hrozný vzduch, plný prachu a kouře (hodně se tu staví celý rok, na podzim se navíc pálí sláma na polích). První noc v hotelu Tung Trang v zapadlé uličce hned naproti obecní svatyni byla příjemná (klimatizace dělá divy!), takže kupodivu ani moc nepociťuji jet lag. Slečna na recepci si myslela, že jsem Vietnamka, čímž mi samozřejmě udělala velkou radost. No a hned druhý den jsem se přestěhovala na kolej do Bách Khoa, kde už tedy klimatizace není a v noci to bylo docela znát, ale to se nedá nic dělat. No a letos nebudeme bydlet s Martou spolu v pokoji - jedna z nás bude s našimi mladšími kolegyněmi z vietnamistiky, druhá s ukrajinskými Vietnamkami.

Po více než roce a půl jsou tu opět patrné drobné změny. Více vysokých ošklivých pseudoluxusních domů ve staré čtvrti, draží jízdné v autobuse (z 3000 na 7000 dongů za cestu!), kancelář managmentu kolejí přesunutá z koleje A3 na B7bis, dokončený nadjezd na ulici Đại Cồ Việt, dražší vstupné do parku atd. No ale staří známí v Bách Khoa jsou pořád stejní - vrátní na koleji, cô Lan a kluci z managmetu kolejí i pani, která prodává kytky na Tạ Quang Bửu. Je pěkné se vracet.

pátek 4. ledna 2013

Pátek večer


Pátek večer. Teplota 10° C. Náš pokoj. Já a Marta. Stolní hry, sladkosti, fanta a vodka Hà Nội.

Zima

Leden je tu nestudenější měsíc v celém roce. Pokaždé zapomenu, jaká je tu v zimě zima. Kdo to nezažil, nepochopí. Přes zimu skoro nesvítí slunce a zima je skutečně uplně VŠUDE. Zrovna teď je prý 11 stupňů, takže v našem pokoji bude při nejlepším nějakých 14. Budovy nejsou vybaveny žádným topením, přilepšit si mohou jen ti, kdo mají klimatizaci. To ale není náš případ. Krom toho máme škvíry v oknech a dveřích a chybějící sklo v okně do koupelny, takže by přitápění bylo stejně k ničemu. Zima je prostě všude krom postele a sprchy. Člověku tedy nezbývá, než být od rána do večera nabalený jak pumpa (průměrně tak 5 vrstev oblečení), jíst horké zimní polévky phỏ a bún riêu, případně rýžovou kaši a prolévat se čajem (díky bohu za termosky!). Já mám ještě tu výhodu, že mám, vzhledem ke tmě panující v našem pokoji, na stole celý den zapnutou lampičku s obyčejnou 60 W žárovkou, pod níž si v případě potřeby mohu zahřát ruce. Docela přijatelně je také ve dvou výspách evropské civilizace, v nichž se čas od času nacházíme, knihovně EFEO a kavárně Francouzsého institutu. Což ovšem neznamená, že je zde možné odložit kabáty. V takovýchto podmínkách člověk v Hanoji přichází o chuť na většinu drobných dennodenních radostí - vysedávání venku nad ledovou kávou, ovocnými shaky či pivem, procházky v parku, večeře v pouličních stáncích. Rapidně se totiž zužuje výběr jídel na ta skutečně teplá. No a jízdě na motorce, na níž člověk vymrzne raz dva, se vyhýbáme jak čert kříži, takže náš akční rádius je též omezený. Už chci domů! Nebo aspoň do Laosu.

Zima je tu všem. Očividně to není otázkou zvyku.

 Při řízení dopravních prostředků je třeba mít aspoň jednu ruku v kapse. 

 A takhle si chránit před ofouknutím nos.

 I v zimě se žije na ulici - koneckonců je tam stejně zima jako doma a aspoň se dá rozdělat ohýnek.



úterý 25. prosince 2012

čtvrtek 20. prosince 2012

Den národů

Dnes náš Svaz výměnných studentů z České republiky reprezentoval vlast na Dni národů, pořádaném školou. Sice jsme oproti některým jiným spolužákům neměly kroje, ale vytiskly jsme si vlajky a fotky Prahy, pronajaly si přenosný plynový vařič a usmažily bramboráky (bánh khoay tây chiến) ze 3 kil brambor. Šly na dračku a vyhrály cenu za nejlevnější jídlo (5kč za kus). Také jsme obě daly několik rozhovorů vietnamské televizi a tisku a zúčastnily se i kulturního programu, zpívajíce s ostatními studenty píseň Việt Nam quê hương tôi (Vietnam - má vlast). Krom nás se akce zůčastnily svazy studentů z Polska, Ukrajiny, Číny, Mongolska, Jižní Koreje, Japonska, Laosu, Kuby, Mozambiku a Angoly a dokonce i nějací Australané, o Vietnamcích nemluvě. No byla to zas šou plná často hrozného zpěvu, příliš hlasité hudby a různých tanečků - prostě děsná legrace. 

Marta smaží bramboráky