Tak z bouře nakonec nic nebylo. Jen tu hodně pršelo. V pátek jsme se chtěli jít podívat do Hočiminova mauzolea, ale opět se nezadařilo (byl to již druhý pokus). Nejenže otevírací doba je zcela surrealistická (8 - 10:30 dopoledne), navíc to podle cedulky u vchodu vypadá, že Hočimin již odcestoval na každoroční dovolenou v rukou moskevských specialistů na balzamování, ačkoliv se tak má dít až v říjnu a listopadu. Nedaleko komplexu Hočiminova mauzolea a muzea se nachází stará koloniální vilová čtvrť, čtvrť kde krom jiných sídlí i Ambasáda České republiky. A tak jsme se aspoň konečně odhodlali zajít nahlásit se na ambasádu. Tedy ne že by to byla nějaká povinnost, ale přeci jen je to slušné. Čechů je zde poskrovnu, a kdyby se náhodou něco stalo, je lepší, aby o nás věděli. Chargé d´Affairs, pan Roman Musil, nás přijal vřele ,pohovořil s námi a vůbec mě to celé příjemně překvapilo. Dokonce jsme byli na 28. října pozváni na recepci při příležitosti Dne vzniku samostatného československého státu!
Cestou z velvysalnectví jsme narazili na Hanojské muzeum výtvarného umění a hned jsme do něho zapadli, přeci jen bylo venku strašné vlhko a představa klimatizovaných a tichých síní byla více než lákavá. Staré umění (prehistorie až 20. století) bylo samozřejmě skvělé. Velmi zajímavá také byla část expozice věnující se malbě a sochařství 20. a 30. let. Překvapilo mě, jak rychle se různé západní vlivy - zřejmě díky Francouzům - ve vietnamském výtvarném umění prosadily, tedy aspoň podle toho co jsem měla možnost vidět. Samozřejmě, že největší část expozice zabírala válečná tvorba, zatížená propagandou. Nutno ovšem uznat, že i zde se našla díla, která měla něco do sebe. Navíc, válka tu prostě 30 let byla a ovlivnila životy několika celých generací, s tím nikdo nic neudělá.
Na odpoledne jsme měli koupené lístky na představení vodního loutkového divadla. Tradičně se hraje na rybníku, v němž loutkoherci sotjí po pás ve vodě a kryti konstrukcí ve tvaru chrámu a ovládají loutky na haldině před publikem. Krátké výjevy, které se hrají, jsou scény z každodenního venkovského života - zemědělské práce, chytání žab, hry dětí ve vodě - nebo z mytologie - tanec víl, tanec draků, párek fénixů. Vše doprovází lidové písně. V Hanoji se na vodě nehraje, je zde speciálně upravené divadlo s bazénkem. Trochu jsem z toho měla strach - přeci jen jde o folklor provozovaný pro turisty a tudíž je třeba být na pozoru. Nakonec jsem byla nadšená. Hudba a písně mě nadchly, bylo to vtipné, ale ne vulgární, a hlavně mě naplnila úžasem propracovanost této loutkoherecké techniky. V průběhu představení jsem zas jednou intenzivně prožívala to, že jsem tu. A taky to, že folklor a tradiční kultura tu stále hrají důležitou roli, ačkoliv to na první pohled asi není vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat