Má novoroční cesta na jih se nakonec pěkně vyvedla. Sice bylo vše trochu jinak, než jsem plánovala, ale to je koneckonců součást dobrodružství.
Silvestra jsem strávila u moře v Mui Ne s ruskými kamarády, v téměř stejné sestavě jako před dvěma lety. To byla taková ta klasická „dovolenková“ část cesty. V Mui Ne jsem potkala jednoho Čecha, se kterým jsme pak jeli do Phan Rangu a Nha Trangu. Bohužel jsme měli pekelnou smůlu na počasí – ve Phan Rangu, který si pamatuji jako jedno z nejslunnějších míst, kde jsem kdy byla, bylo zataženo a poprchávalo a v Nha Trangu to bylo ještě horší. Ale i tak jsme si pronajali motorku. Ve Phan Rangu to byl celkem výkon, v celém stotisícovém městě není jediná půjčovna a k přesvědčení xe oma/mototaxikáře, aby nám na den pronajal svůj stroj, jsem musela použít všechen svůj um a ještě nás to přišlo pěkně draho (asi 180 000 dongů, což je dost v porovnání s 50 000, které jsme platili v Nha Trangu). Ne, že bychom na vyjížďkách kolem obou měst viděli něco úchvatného – solná pole, která byla naším cílem byla nedávno „sklizena“, takže nic fotogenického, ale i tak to bylo zajímavé, prostě vietnamský venkov.
Vtipná taky byla doprava mezi městy místními autobusovými linkami. Autobusy k mému překvapení odjížděly víceméně podle jízdního řádu. Řidiči se nás ale samozřejmě snažili všemožně natáhnout, takže jsem si pěkně zasmlouvala. Nutno podotknout, že středo a jihovietnamský dialekt je dost nesrozumitelný, takže smlouvání a jakákoliv komunikace byla znatelně ztížena. Autobusy podle všeho fungují zároveň jako kurýrní služba. Člověk prostě u silnice pohodí balík nebo pytel s adresou, na kterou ho chce doručit, a autobus ty balíky postupně sbírá. Z Phan Rangu do Nha Trangu jsme tak jeli mimo jiné s krabicemi čerstvých ryb a slepicemi. Vzhledem ke stavu místních silnic a zcela šílenému stylu řízení se krabice všemožně pozotvíraly, takže náš autobus, a jak jsme posléze zjistili i batohy, nesmrděl jen cigaretovým kouřem a slepicemi, ale i rybinou.
Hlavním cílem mé cesty na jih však bylo navštívit mou vietnamskou kamarádku Duong a její rodinu. Vietnamci jsou lidé velmi pohostinní - bydlela jsem samozřejmě s rodinou, spala v jedné posteli se Duong a její čipernou pětaosmdesátiletou babičkou a celé čtyři dny strávené ve Vung Tau a Ba Ria, kde Duong bydlí, jsem doslova projedla. Duong neustále kupovala nějaké dobroty a její teta s maminkou vyvářely. Snědla jsem kvanta krabů, chobotnic, mušlí a všeho možného dalšího.
V moři jsem se koupala jen trochu – Vung Tau je přímořské letovisko s dlouhou tradicí, ale výhled na ropnou věž a veliké nákladní lodě na obzoru mě moc netěšil. Ve Vung Tau se totiž také ve velkém těží ropa a zemní plyn. Navíc, Duong,jako všechny Vietnamky úzkostně dbá, aby se neopálila, takže jsme se k moři většinou dostaly až k večeru. Také jsem poprvé v životě zpívala karaoke a byla současně na dvou svatbách kamarádek Duong. Veskrze vietnamský zážitek. Na cestě domů mě Duong odporučila do péče své kamarádky Anh v Saigonu, ze kterého jsem odlétala zpět do Hanoje. Anh mi zařídila ubytování a strávila jsem s ní a jejími kamarádkami příjemný večer. Skutečně je pravda, že mít přátele a známé je ve Vietnamu základ.
