Opozdene hezke Vanoce vsem a pro jistotu jiz vse nejlepsi do noveho roku. Tady na me vanocni nalada padla az vcera kdyz jsem telefonovala domu a pak na vecerni msi, na kterou jsme se vypravili s Ladou, Josefinou, Karolinou a jejich vietnamskymi studnety cestiny do katedraly v Nha Trangu. Mse byla ve vietnamstine samozrejme, ale kupodivu jsem i obcas rozumela tomu, co biskup, ktery msi slouzil, rikal. Prala bych vam videt, jak byla katedrala nazdobena. Vsude neony,blikajici svetylka a napisy...
Ale abych nepredbihala. V Hue jsme stravily celkem 3 destive dny. Na druhy den jsme si za 15 dolaru koupily celodenni zajezd do tzv. demilitarozovane zony. Jde o oblast kolem reky Ben Hai, ktera v dobe rozdeleni zeme tvorila hranici mezi Vietnamskou demokratickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou. Paradoxne byla demilitarizovana zona dejistem dlouhych a tezkych boju v prubehu vietnamske valky. Podle planu jsme mely videt asi 11 historicky vyznamnych mist, coz ovsem ve vetsine pripadu znamenalo videt z autobusu. V autobuse jsme stravily prakticky cely den. Pouceni touto zkusenosti jsme dalsi den vyrazily k cisarskym hrobkam v okoli Hue na vlastni pest na motorkach s ridici. Stalo nas to sice 8 dolaru (jak jsme pozdeji zjistily, 4 dolary pripadly hotelu za zprostredkovani), ale nemusely jsme nikam spechat a jeste jsme si popovidaly vietnamsky.

Z Hue jsme se vydaly autobusem do Hoi Anu, kde se nam po dlouhem chozeni podarilo sehnat moc pekny pokoj za rozumnou cenu primo v centru. Hoi An je slavny diky unikatnimu zachovalemu historickemu jadru mesta. Drive byl Hoi An vyznamny obchodni pristav a zilo zde mnoho Cinanu (jejich potomci jsou zde dodnes vyznamnou narodnostni mensinou) a jinych cizincu, ale reka, na ktere pristav a mesto lezely, se v 19. stoleti zanesla naplaveninami a stala se nesplavnou pro velke lode. Od te doby se Hoi An temer nezmenil, tedy lepe receno jeho jadro, je to temer skanzenm, ale dodnes zde,pres bujici turisticky ruch ziji mistni lide. Pravda, vetsinou se zivi prodejem suvenyru, sitim odevu a bot na zakazku a provozem restauraci a hotelu. Porad mi to ale prijde jako lepsi varianta oproti dnes jiz temer vylidnene Male Strane. V Hoi Anu se neda delat nic moc jineho nez se prochazet po malinkem centru. Je zde turisticky okruh v jehoz ramci muze navstevnik videt jeden z cinskych kongregacnich salu, jeden z kupeckych domu, jedno z muzeui, jeden z chramu a predstaveni tradicnich zpevu a tancu pripadne navstivit dilnu tradicnich remesel. Krom absolvovani tohoto okruhu jsme stravily pomerne dost casu v obchodech, protoze Hoi An je proslaveny take levnym hedvabim a krejcovstvimi, ktera siji za malo penez a do druheho dne. Ja se nakonec nenachytala na hedvabi ale na boty. Dala jsem si usit tri pary a citim se provinile, ale uklidnuji se tim, ze v Cechach boty proste na svou nohu shanim pekne tezko. Take jsme si pujcily kolo a dojely na plaz, ale byla desna zima, tak jsme se jen trochu prosly. Vlastne nam cele 3 dny pocasi opet nepralo. A malem bych zapomnela, v Hoi Anu - stejne jako v Hue - moc dobre vari. Ochutnaly jsme skveleho kraba, krevety grilovane v bananovem liste, a cao lau, nudle varene ve vode ze specialni studne s masem a omackou, coz zni trochu fadne, ale byly vynikajici.

Z Hoi Anu jsme jely nocnim autobusem do Nha Trangu. Nha Trang je primorske letovisko v jizni casti stredniho Vietnamu. S Ladou jsme zde stravily 4 noci. Dva dny bylo pres zcela nepriznive predpovedi krasne slunecne pocasi, takze jsme se po dvou tydnech aktivniho cestovani a chozeni popamatkach konecne vyvalily na plaz. Prvni den jsme si s Karolinou a Josefinou, ktere tu uci na univerzite kurz cestiny pro vietnamske studenty, pronajaly lodku a vydaly se na vylet na ostrov. Plaz byla mala a placena, ale moc pekna. Kdyz jsme rekly kapitanovi, ze chceme na obed, zavezl nas do pekelne drahe restaurace v rybarske vesnici. Humra za skoro 2 tisice jsme odmitly a vydaly se na dobroudruznou cestu do nitra ostrova. Nic moc tam samozrejme nebylo, krom vesnice, kde vidi zapadaky jednou za uhersky rok, ale nakonec jsme nasly trh a daly si obed za 5 korun. Samozrejme jsme se ten den pekne spalily, protoze nektere casti tela jsme tu nevystavily slunci uz 3 mesice :-) Abych to zkratila, krome valeni na plazi jsme byly v Oceanografickem muzeu, podivaly se na camskou vez, vyvalely se v bahenich laznich a jedly ruzne potvory. Coz mi pripomina sokujici zazitek ze stedrovecerni vecere. S holkama jsme sly do restaurace. Slecna nam sice rozumela, ale my ji moc ne, protoze lidi tu mluvi uplne jinak nez na severu (misto gi j, misto d r, obcas misto a e a jeste meni tony slov). Chtely jsme si dat rybu, ale vetsina ryb pry dosla. Po dlouhem dohadovani jsme dostaly jeden rybi filet pro 4 lidi, a tak jsme si priobjednaly jeste krevety. To jsme ale netusily, ze jsme si objednaly zive krevety, ktere jsme musely za ziva pomalu uvarit. Poprve v zivote jsem si sama zabila neco k jidlu a musim priznat, ze to byl celkem sok. Mrskaly se chudinky pekelne. No a pak jsme vyrazily na vyse zminenou msi. Ted uz jsme s Ladou v Dalatu, v horskem letovisku, meste romantiky, kam Vietnamci jezdi na libanky. V praxi to znamena, ze zde narazite na neco jinde ve Vietnamu velmi vzacneho, a to dvojice drzici se za ruce, ci dokonce se objimajici! Vsude jsou tu parky a kvetiny a ruzne sosky kolousku, labuti, prasatek apod. a kocary tazene konmi, proste romantika po vietnamsku.

Na cestach

Tak jsme s Ladou v patek konecne vyrazily na cesty. Zpocatku jsem moc nadsena nebyla, nechtelo se mi z Hanoje a vubec jsem nemela na nic naladu. Nasi prvni zastavkou bylo Ninh Binh. Samotne mesto neni prilis zajimave, ale jeho okoli je skutecne idylicke. Jakmile clovek sjede z dalnice cislo 1, ktera tvori hlavni tridu Ninh Binh, ocitne se na skutecnem vietnamskem venkove. Malebna policka a vesnicky, mili lide a pokrikujici deti.

Pujcily jsme si kola a vyrazily do nedalekeho Hoa Lu, ktere bylo kolem roku 1000 hlavnim mestem Vietnamu. V uchvatne skalnate krajine jsou tu rozsety svatyne a hroby panovniku dynastie Dinh a rana Le. Po ceste jsme se snad stokrat musely ptat na cestu [bylo pod mrakem, takze muj vyhlaseny orientacni smysl byl oslaben a navic cesticky mezi poli byly skutecne spletite], ale stalo to za to a vse jsme nakonec nasly. Dokonce uplne zastrcenou svatyni An Tien, ke ktere nas dovedla jedna pani. Samozrejme za prispevek na provoz svatyne, ale bylo to skutecne uzasne misto. Muselo se k nemu projit malym pruskmykem a prejit po uzke pesince lotosove jezirko mezi skalami. Po ceste zpet jiz svitilo slunce, takze jsme se bez vetsich probelmu dosatli domu. Vecer jsme nakoupily ovoce na trhu - vyrazne levnejsi nez v Hanoji - a ja upadla do komatu. Preci jen jsem tu za tri mesice odvykla jakekoliv fyzicke aktivite.

V nedeli jsme si udelaly vylet do Tam Coc. Vietnamci tvrdi, ze Tam Coc je Ha Long na rece a nutno priznat, ze maji pravdu. Projizdka po rece, protekajici tremi jeskynemi, mezi strmymi skalnatymi horami byla skvela. Pak jeste vylet k nekolika skalnim pagodam a znovu krasne opusteny venkov.

Vecer jsme nastoupily do lehatkoveho autobusu a dnes rano prijely do Hue, kralovskeho mesta v 19. a prni polovine 20. stoleti. Autobus zastavil u hotelu, kde nas odchytla slecna a vecpala nam pokoj. Prselo a tak se zdalo rozumne tam zustat. Po nejake dobe nam ale doslo, ze hotel neni tak blizko centra, jak slecna rikala, a tak jsme se zbalily a odesly. Moc se ji to nelibilo, ale my byly asertivni. Jinak to tu ani nejde. A neprohloupily jsme. Hotel, ktery jsme nakonec vybraly je sice za stejnou cenu, tedy 10 dolaru za pokoj za noc, ale je uplne v centru a je daleko prijemnejsi. Dopoledne jsme stravily prohlidkou citadely a jejich palacu, chramu a zahrad. Bylo to nepopsatelne krasne, ackoliv prselo a byla mlha, nebo snad prave proto. Hue je oproti Hanoji tiche pomale mesto. Neni tu zdaleka tolik aut a hluku a lidi, je to tu vyrazne zelenejsi, levnejsi a proste nejak milejsi.

Nedávno jsme se byly s Ladou v noci před spaním projít po okolí. Jen tak nazdařbůh jsme bloumaly ulicemi, když tu jsme narazily na stavbu. V jedenáct hodin v noci tu ženský nakládaly v koších suť na náklaďák. Tohle mě tu pokaždý znovu dostane. Existují tu sice mužské a ženské práce, ale jejich rozdělení občas neodpovídá mému očekávání. Ženský jsou tu prostě drsný. Není se co divit, že se jich manželé často bojí jak čerta a mluví o nich jako o sư tử Hà Động, tedy o lvicích z Ha Dongu.

Svatba

V pátek jsme byli na vietnamské svatbě. Lépe řečeno na svatební hostině. Ženil se syn profesora Châua, významného vietnamského bohemisty a překladatele českých autorů do vietnamštiny. Hostina se konala od 11 hodin dopoledne v kantýně kampusu Vysoké školy cizích jazyků. Hostů mohlo být tak dvěstě. Na místní poměry to není nijak výjimečný počet, uvážíme-li kolik příbuzných tu každý má, respektive s jak vzdálenými příbuznými se tu oproti Čechám počítá. Při příchodu jsme popřáli rodičům ženicha i novomanželům a byli jsme usazeni ke stolu spolu s kolegy pana Châua. Na stole už nás čekaly krevety, kuře, lepkavá rýže, obalovaná ryba, polévka, sladkokyselý salát, obyčejná rýže, vařená zelenina, meloun a smažené koblížky. V pozadí hráli Venga Boys - typické velmi špatné disko z konce 90. let - a na blýskavě vyzdobeném pódiu pronesl řeč pan Châu. Pěkně jsme se nadlábli, zakonverzovali si se spoluhodovníky, připili na zdraví novomanželů a dozvěděli se, že na svatební cestu pojedou do jižního Vietnamu. Při odchodu jsme se vyfotili s novomanželi a dostali balíček sladkostí na rozloučenou.

http://picasaweb.google.com/bara.jirkova

Tak nám neotvíraj navazujícího magistra na etnologii. Mám fakt vztek. Na začátku studia se říkalo, že se možná stihne akreditace navazujícího magisterskýho studia etnologie se specializací vietnamistika. Pak se řeklo, že to nejde stihnout a že půjdem na čistou etnologii. Nakonec se neotvírá ani ta. A to už teď vlastně rok prodlužujeme a čekáme. Ne že by to byl konec světa, aspoň mě to donutí snažit se dostat někam do zahraničí, ale principiálně je to sprosťárna. Přišla jsem o poslední iluze, které jsem o FF měla.

Dnes ráno mi od naší vietnamské lektorky přišla smska. Odpadá nám kvůli povodním škola. Dopoledne jsem mluvila s naším americkým kamarádem Samem. Mimo studium tu působí také jako teaching assistant. Jeden jeho studnet prý dnes po cestě do školy musel chvílemi plavat! Studium se tu nebere na lehkou váhu.

Potopa

V severním Vietnamu jsou právě nejhorší potopy za posledních 30 let. Vlastně jsem si toho zezačátku ani nevšimla. Prostě ve čtvrtek po poledni začalo pršet a nějak nepřestávalo. Tedy nebyl to obyčejný déšť. Představte si největší letní lijavec, co jste kdy zažili, a nechte ho trvat 24 hodin v kuse. V pátek ráno už jsme na dvoře měli 20 čísel vody a dokonce tu plavaly ryby. Nevím jak se sem dostaly, snad je sem kanálem zanesl proud z některého z početných jezer. Každopádně je už buď někdo ulovil, nebo se o ně postaraly krysy. Od pátku střídavě leje a prší, až dnes odpoledne na pár hodin přestalo, tak jsme se byly s holkama projit po okolí. Musely jsme se chvílema skoro po kolena brodit ve vodě. Ale aspoň jsem udělala pár fotek. Teď už zas prší a pršet má ještě dva dny. Podle vietnamských novin, které jsem četla dnes ráno, jsou některé části Hanoje 2 metry pod vodou a většina je aspoň trochu zaplavená. Už jsou hlášené oběti na životech, více než 20 lidí. Naše čtvrť je naštěstí položená relativně vysoko, takže se tu voda nedrží a my jsme v bezpečí.

Náš dvůr pod vodou

Ja zajímavé sledovat, jak situaci prožívají místní. Nikdo tu na první pohled nevypadá nějak vzrušeně. Ulice jsou sice prázdnější než normálně, ale část pouličních prodavačů zůstává na svých místech pod improvizovanými přístřešky i v dešti. Ceny ovoce a zeleniny na trhu jsou třikrát vyšší a v malých obchodech v sousedství došel chleba. Noviny jsou plné příběhů ze života. Tak třeba pan Thang v pátek ráno nachytal na ulici Chùa Láng celá dvě kila ryb! Ryby, zanesené sem proudem, uvízly v jakési prohlubni a byla hračka je nachytat. Automechanici si zas mnou ruce, mají práce nad hlavu. Motorku tu má snad každý a mnoho strojů bylo vodou poškozeno. Jediný, na kom je vidět nějaké pohnutí, jsou naši vietnamští kamarádi. Ti tedy ale začali být smutní hned jak začalo pršet. Prý jsou smutní vždy když prší. Nejdřív mi to přišlo podivné, ale pak jsem si uvědomila, že Vietnamce tu povodně splachují už pár tisíc let. Voda je tu nejdůležitější a zároveň nejničivější element.

Trocha vody

Minh´s Jazz Club

Když si do googlu zadáte vyhledat výrazy jazz club hanoi, výsledků vám moc nevyskočí. Minh´s Jazz Club je snad jediným jazzovým klubem v Hanoji, nebo alespoň jediným, který má webové stránky. Na nich se dočtete, že jeho majitelem je nejslavnější vietnamský jazzový saxofonista Quyen Van Minh. Minh byl prvním učitelem jazzového saxofonu na Hanojské konzervatoři a v jeho klubu se čas od času zastaví i některá z hvězd jazzového nebe. Před pár lety se dokonce s velkým přispěním Minhova klubu v Hanoji konal mezinárodní jazzový festival, kterého se účastnili mimo jiné i hudebníci z Čech. O program se většinou stará samotný Minh se synem, taktéž saxofonistou, a kapelou. Hraje se každý den od devíti do půl dvanácté večer a na programu bývají jazzové standardy a známé melodie. Do klubu se sice neplatí vstupné, avšak podnik to není zrovna nejlevnější. Točené pivo Tiger vás přijde na 40,000 dongů, tedy něco přes 40 korun, ale nutno podotknout, že klub se nachází v úplném centru Hanoje, kousek od Jezera navráceného meče, kde jsou i daleko dražší podniky. Interiér klubu je příjemný, ne příliš načinčaný, celkem zakouřený. Sedět se dá na baru, u stolků či na gaučích, z těch je ale špatně vidět na pódium. Krom turistů sem chodí i místní. Snad intelektuální smetánka, kdoví. Každopádně vypadají na zdejší poměry excentricky.

Právě jsem se poprvé ve svém životě setkala na vlastní kůži s cenzurou! Píšu bakalářskou práci o jihovietnamské literatuře, což je z ideologického hlediska dodnes kontrovezrní téma, a když jsem se teď chtěla podívat na jedny z Čech normálně přístupné stránky věnující se tomuto tématu, nepodařilo se mi je otevřít. Tak jen aby to tu z mých popisů nevypadalo příliš idylicky.

Ha Long

V neděli jsme se vrátili z třídenního výletu do Ha Longu. Ha Long je zátoka u severovýchodního pobřeží Vietnamu, zapsaná do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO, a jedno z nejnavštěvovanějších míst ve Vietnamu. Oproti minulému výletu k Pagodě na Voňavé řece jsme tentokrát nejeli na vlastní pěst, ale zkusili cestovní kancelář. Doteď nevím, zda to byla moudrá volba nebo ne. V pátek ráno nás měl v osm hodin ráno vyzvednout autobus u koleje. V sedm hodin ráno mi začal zvonit telefon a vietnamský hlas na druhé straně mi těžko srozumitelnou angličtinou sdělil, že autobus na nás již čeká. Vzmužila jsem se, udělala malou scénu a povedlo se mi odjezd autobusu zpozdit asi o půl hodiny, takže se všichni jakž takž stačili vyhrabat z postelí a rozespalí a nenasnídaní se nacpat do těsného mikrobusu. Ten nás odvezl k cestovní kanceláři, kde jsme přestoupili do většího, nicméně stejně stísněného autobusu a vyrazili směrem k Ha Longu. Cesta to sice není dlouhá, takových 150 km, ale vzhledem ke stavu silnic, provozu a dvaceti minutové zastávce na odpočívadle/souvenir shopu trvá 3,5 hodiny. Krajina mezi Hanojí a Ha Longem je neutěšená. Mohou za to zejména obrovské tepelné elektrárny, chrlící oblaka zplodin a prachu, které většinou stojí přímo v městské zástavbě a od nichž se rozbíhají nekonečné řady sloupů vysokého napětí. Dokonce jsem viděla jednu chatrč postavenou přímo na uhelné haldě. Všudypřítomná rýžová políčka krajinu nijak nezútulňují. Představa, že tuhle rýži někdo jí, je děsivá. Z toho co jsem viděla na tom samotný přístav Ha Long není o moc lépe. Naštěstí jsme se tam moc nezdržovali a hned nasedli na výletní loď. Než jsme odrazili, naservírovali nám oběd. Nějakou rybku, chobotnicovitou věc, trochu zeleniny. No celkem dobré jídlo, ale v zásadě nic extra. Pak jsme se vyvalili na palubu a pozorovali "krajinu", tedy všechny ty roztodivně krásné útesy, skály a ostrůvky, jimiž je zátoka poseta. Po pár hodinách jsme dorazili k ostrůvku s jeskyněmi. Nic moc jsem od jeskyní nečekala a nemýlila jsem se. Byly nevkusně barevně nasvícené a plné zejména čínských turistů. Jediné co mě tam zaujalo byl fešný mladík na vozíku, kterého jeho dva nebo tři kamarádi tahali na ramenou do schodů a ze schodů. To byl jednoznačně nejsilnější dojem z jeskyně. Po prohlídce jsme se vrátili kolem stánků s předraženým občerstvením a nevkusnými suvenýry na loď, kde jsme ten večer měli spát. Na lodi s námi zůstala skupina mladých afektovaných Angličanů, kteří měli neustále nějaký problém. Když se chtěli koupat, chtěli se koupat hned a dělali scény, že nemůžou ("I´m dying to have a swim!"). Později se zas zjistilo, že za všechen alkohol přinesený na palubu se musí platit poplatek a v noci kolem toho byla celkem ostrá scéna s posádkou, při níž hysterické Angličanky křičely, že chtějí ihned zpět své pasy, které jsme všichni dříve dali posádce kvůli ubytování. Celé jsem to poslouchala ze své kajuty a neusínalo se mi zrovna dobře. Noční koupání v moři ale stálo za to.

V sobotu ráno nás loď dovezla na ostrov Cat Ba. Dopoledne jsme strávili procházkou po džungli, resp. výstupem na jeden skalnatý a hustou vegetací porostlý kopec. Než jsme vyrazili na "hiking", ujistil nás průvodce, že to zvládnem - jako on - i v žabkách. Naštěstí jsme mu neuvěřili, jelikož terén byl většinou vyloženě krkolomný. Tedy aspoň nám tak připadal. Průvodce si vesele poskakoval v Hočiminových sandálech z kamene na kámen a ještě si prozpěvoval. Málo platné, byl ve válce a navíc znal každý kámen na trase. Nejvíc nás - upocené a unavené - dostal, když se pod vrcholkem kopce zeptal, jestli si někdo nechce koupit vodu, a vytáhl plnou plastovou flašku z rozsedliny ve skále. Vietnamci jsou skutečně obchodníci. Odpoledne jsme strávili na pláži. Nesvítilo sice slunce, ale voda byla teplá, pláž krásná a téměř liduprázdná aí navíc jsem se poprvé koupala v moři, takže to byl naprosto neskutečný zážitek. Večer jsme, abychom učinili dovolenkové atmosféře zadost, vyrazili do mestečka na promenádu a pak do luxusně vypadajícího podniku na barevné drinky s paraplíčky. Utratila jsem sice na vietnamské poměry dost peněz, ale Tequilla Sunrise za to stál.
V neděli nás loď zas odvezla do města Ha Longu a odtud jsme se vydali na velmi nepohodlnou a dlouhou cestu zpět do Hanoje.

Je po půlnoci. Právě kolem projel prodavač bánh bao. Neodolala jsem. Tak aspoň vidíte jak to vypadá. Uvnitř jsou houby. Mňam.

Neustále mě tu překvapuje, jak jsou místní lidé podnikaví. Všude a v jakoukoliv denní či noční hodinu se něco prodává a vůbec nechápu, jak se tu všechny obchody, stánky a prodejci mohou uživit. Obchody s určitým druhem zboží se často akumulují ve stejné ulici. Snad je to pozůstatek cechovního systému. Dříve totiž byly jednotlivé ulice vyhrazeny jednotlivým druhům zboží. Zákazník může porovnat zboží a ceny ve všech obchodech v okolí, konkurence je tedy skutečně tvrdá. Krom obchodů na ulicích také narazíte na ženy různého věku, které u malinkých stolečků prodávají losy, cigarety, zapalovače a různé drobnosti. Některé nosí své zboží (především ovoce a různé jiné dobroty) v koších na vahadlech nebo ho vozí na kolech. Muži se na ulici většinou živí opravováním a dofukováním kol, případně jsou řidiči tzv. xe ốm, tedy mototaxíků. V naší ulici jsou i prodejci kytar a fléten, ale to není příliš obvyklé. Ačkoliv se po desáté večer ulice na místní poměry vylidní a obchody a restaurace zavírají (pochopila jsem, že podle místní vyhlášky nesmí být otevřeno po desáté), přeci jen ne tak docela. Když víte kam jít, resp. máte vietnamské kamarády, kteří vědí, kam jít, můžete si i ve dvě ráno dát misku phở (nudlové polévky) nebo jinou dobrotu. A celou noc můžete v ulicích Hanoje narazit na muže na kolech s připevněným malým amplionem, který téměř nesrozumitelně vyvolává "bánh bao nóng" - tedy "tééééplééé hooooubové kolááááče". Jsou skutečně vynikající.

Nabitý pátek v Hanoji

Tak z bouře nakonec nic nebylo. Jen tu hodně pršelo. V pátek jsme se chtěli jít podívat do Hočiminova mauzolea, ale opět se nezadařilo (byl to již druhý pokus). Nejenže otevírací doba je zcela surrealistická (8 - 10:30 dopoledne), navíc to podle cedulky u vchodu vypadá, že Hočimin již odcestoval na každoroční dovolenou v rukou moskevských specialistů na balzamování, ačkoliv se tak má dít až v říjnu a listopadu. Nedaleko komplexu Hočiminova mauzolea a muzea se nachází stará koloniální vilová čtvrť, čtvrť kde krom jiných sídlí i Ambasáda České republiky. A tak jsme se aspoň konečně odhodlali zajít nahlásit se na ambasádu. Tedy ne že by to byla nějaká povinnost, ale přeci jen je to slušné. Čechů je zde poskrovnu, a kdyby se náhodou něco stalo, je lepší, aby o nás věděli. Chargé d´Affairs, pan Roman Musil, nás přijal vřele ,pohovořil s námi a vůbec mě to celé příjemně překvapilo. Dokonce jsme byli na 28. října pozváni na recepci při příležitosti Dne vzniku samostatného československého státu!

Cestou z velvysalnectví jsme narazili na Hanojské muzeum výtvarného umění a hned jsme do něho zapadli, přeci jen bylo venku strašné vlhko a představa klimatizovaných a tichých síní byla více než lákavá. Staré umění (prehistorie až 20. století) bylo samozřejmě skvělé. Velmi zajímavá také byla část expozice věnující se malbě a sochařství 20. a 30. let. Překvapilo mě, jak rychle se různé západní vlivy - zřejmě díky Francouzům - ve vietnamském výtvarném umění prosadily, tedy aspoň podle toho co jsem měla možnost vidět. Samozřejmě, že největší část expozice zabírala válečná tvorba, zatížená propagandou. Nutno ovšem uznat, že i zde se našla díla, která měla něco do sebe. Navíc, válka tu prostě 30 let byla a ovlivnila životy několika celých generací, s tím nikdo nic neudělá.

Na odpoledne jsme měli koupené lístky na představení vodního loutkového divadla. Tradičně se hraje na rybníku, v němž loutkoherci sotjí po pás ve vodě a kryti konstrukcí ve tvaru chrámu a ovládají loutky na haldině před publikem. Krátké výjevy, které se hrají, jsou scény z každodenního venkovského života - zemědělské práce, chytání žab, hry dětí ve vodě - nebo z mytologie - tanec víl, tanec draků, párek fénixů. Vše doprovází lidové písně. V Hanoji se na vodě nehraje, je zde speciálně upravené divadlo s bazénkem. Trochu jsem z toho měla strach - přeci jen jde o folklor provozovaný pro turisty a tudíž je třeba být na pozoru. Nakonec jsem byla nadšená. Hudba a písně mě nadchly, bylo to vtipné, ale ne vulgární, a hlavně mě naplnila úžasem propracovanost této loutkoherecké techniky. V průběhu představení jsem zas jednou intenzivně prožívala to, že jsem tu. A taky to, že folklor a tradiční kultura tu stále hrají důležitou roli, ačkoliv to na první pohled asi není vidět.

Hagupit

Tak se jmenuje tropická bouře, která blíží k severnímu Vietnamu, tedy i k Hanoji. Včera se tu konečně ochladilo na zhruba 25°C, začal foukat vítr a rozpršelo se, z čehož jsem upřímně nadšená. Poprvé od našeho příjezdu (nepočítám-li výlet na Sapu) mi včera večer bylo téměř chladno! Hagupit se už stačil vyřádit na Filipínách, kde zabil nejméně osm lidí, a také u čínského pobřeží, takže sem se má zítra dostat už jen jako normální tropická bouře (2. stupeň ze sedmi). No stejně jsem zvědavá, přece jen je to má první tropická bouře.

Sapa

Sapa je francouzské koloniální horské letovisko na severozápadě Vietnamu, blízko hranic s Čínou. Dnes je Sapa pro turisty krom úchvatné krajiny přitažlivá zejména tím, že zde žije mnoho národnostních menšin. Tyto menšiny si zachovavaji vlastní jazyky a tradice a jejich příslušníci, resp. příslušnice, jsou na první pohled rozpoznatelné díky svým tradičním krojům. Se zhruba takovou představou jsme ve čtvrtek večer nasedaly (jen holky, Stano zase onemocněl) do nočního vlaku z Hanoje do Lào Cai - města, z něhož je to na Sapu nejblíž. Cesta vlakem trvala myslím 8 hodin. Jely jsme druhou třídou, tzn. v lehátkovém kupé, takže jsme se cestou dokonce trochu vyspaly, ačkoliv pohodlné to zrovna nebylo. Původně jsme přemýšlely o tom, že bychom na Sapu jely přes den, abychom viděly krajinu, ale když jsme zjistily, jak špinavá mají ve vlaku okna, seznaly jsme, že bychom stejně nic neviděly. Do Lào Cai jsme tedy dorazily v pátek velmi brzy ráno. U vlaku nás hned odchytli nahaněči nabízející dopravu na Sapu a po lehkém smlouvání a hodince pomalé jízdy vzhůru po serpentýnách jsme se poprvé po dvou týdnech ocitly na místě, kde bylo pouhých 25 stupňů a krásný čistý vzduch. Ubytovaly jsme se v hotelu s výhledem na hory, který nám doporučil jeden kamarád, a vyrazily se podívat po městečku. Jakmile jsme vylezly z hotelu, chytla se nás skupina hmongských žen, dívek a stařen (Hmongové jsou jednou z etnických menšin obývajících Vietnam), které se nám snažily prodat své rukodělné výrobky. Pronásledovaly nás celé dopoledne, před obchody vždy čekaly, až vyjdeme ven, a prostě vůbec nešly odbýt. Nebylo to úplně příjemné, ale na druhou stranu s nimi šlo krásně smlouvat (ano, přiznávám, pár drobností jsem od nich koupila). Na odpoledne jsme si v hotelu domluvily prohlídku jedné domorodé vesnice. Vesnice etnických menšin jsou zde totiž v jakési rezervaci a přístup do nich je možný jen s průvodcem a po zaplacení poplatku/vstupného.

První vesnice, do které jsme přijely byla vesnice menšiny Dào. Řidič nás dovezl na náves a nechal na pospas tlupě křičících daoských žen. Ty si nás hned rozebraly, bavily se s náma a vlekly nás do výše položené osady. Myslely jsme, že nám třeba předvedou nějaké tradiční tance, ukáží nástroje nebo řeknou něco o své kultuře... místo toho nás zavedly do jednoho z domů (chatrné prkenné budovy) a vybalily své zboží, které se nám snažily za každou cenu prodat. Málokdo z nás psychicky vydržel a nic si nekoupil při pohledu na chudobu, ve které Dàové žijí. Ženy, od kterých jsme si nic nekoupily s námi šly až k autu a zoufale se do poslední chvíle snažily nás přesvědčit, ať si něco koupíme. Byly jsme z toho dost mimo, protože něco takového jsme skutečně nečekaly. Náladu nám trochu zlepšil krátký výlet po nejvýše položené silnici ve Vietnamu k malebnému vodopádu a večer hodinová masáž před spaním, která byla skutečně fantastická (a levná).

V sobotu jsme původně měly v plánu velký výlet po asi 6 domorodých vesnicích, ale po pátečním traumatickém zážitku jsme změnily plán a zvolily kratší variantu, která navíc byla pěšky a ne džipem. Tentokrát jsme měly skutečnou průvodkyni. Dvacetiletou hmongskou slečnu Mai. Mai mluvila perfektně anglicky a ochotně odpovídala na veškeré naše dotazy. Posléze jsme se dozvěděly, že už je vdaná, má tříletýho syna a že je negramotná. Výlet s ní se skutečně podařil. Bylo skvělý počasí, hezky jsme se prošly a nikdo nás neotravoval. Snad proto, že v sobotu se na Sapě koná velký trh, na který téměř všechny místní ženy odešly. Vesnice, kterými jsme procházely byly v údolí a byly bohatší než ta z předchozího dne, ale i tak je tam život jistě pěkně tvrdej. Lidi tu musej téměř všechny zemědělský práce dělat ručně. Od sázení rýže, přes sklízení až po její mlácení. Odpoledne jsme se ještě stačily trochu projít po městě a večer nás auto odvezlo zpět do Lào Cai na noční vlak, který nás v půl páté ráno přivezl do Hanoje. V tu dobu tu už svítá a parky a ulice jsou plné lidí všeho věku, kteří cvičí, případně hrají badminton.
No, stále moc nevím, co si o našich zážitcích ze Sapy myslet. Přišlo mi to celý trochu jako safari. Čekala jsem, že půjde o víc, než jen o to vyfotit se s ženskou v kroji a nakoupit si od ní krásný vyšívaný drobnosti. Myslela jsem, že se něco dozvím o místní kultuře a tak. Popravdě jsem ani neměla moc chuť si ty lidi fotit, protože mi to přišlo voyeursky. Možná to z mého popisu vypadá, jako že menšiňáci na turistech děsně vydělávaj a celá jejich chudoba je jen Potěmkinova vesnice. To si nemyslím. Oni skutečně nemají jednoduchý život, protože vietnamská vláda, ačkoliv se holedbá různými programy na podporu národnostních menšin, včetně výuky jejich jazyků na základních školách, chce mít menšiny pevně pod kontrolou (a třeba výuka těch jazyků v praxi podle toho, co nám říkala Mai, neprobíhá). Pochybuji, že se menšiňáků někdo ptal, chtějí-li na tomhle "byznysu" participovat...

Už tři týdny!

Vůbec mi to nepřijde, ale už je to tak. Jsem tu již téměř tři týdny. Se spolužáky jsme se tu zabydleli, trochu se zorientovali, začali chodit do školy a dokonce podnikli první velký výlet mimo Hanoj. Seznala jsem, že je načase založit si blog. Přestává mě totiž bavit neustálé přeposílání hromadných mailů lidem, na které jsem omylem zapomněla či jejichž adresy nemám uložené v adresáři.
Teď se tedy budu trochu opakovat. Jednak pro ty, kdož měli tu smůlu, že jsem na ně zapomněla, jednak pro ty, kdo sem zabloudí jen náhodou.

Tak tedy, do Hanoje jsme přiletěli v pátek 5. září po 17 hodinách letu. První, co nás na hanojském letišti Nội Bài přivítalo, bylo neskutečné horko a vlhkost, zhruba jako v sauně (nutno podotknout, že počasí se od té doby příliš nezměnilo, horko je tu skutečně úmorné, ale naštěstí máme na pokoji klimatizaci, už se nemůžu dočkat až se tu ochladí). Ačkoliv jsme se si mysleli, že jsme připraveni na všechno, první dva dny jsme prodělávali drsný kulturní šok. Ocitli jsem se v cizím městě a přes to, že studujeme vietnamštinu už tři roky, jsme nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl nám.
Koncentrace lidí je tu obrovská a místní doprava je něco nepopsatelného. Dříve Vietnamci k přepravě čehokoliv používali především kola, s rostoucí životní úrovní však přesedlali z kol na motorky a auta. Připočteme-li k tomu naporsté ignorování dopravních předpisů včetně jízdy na červenou, v protisměru či po chodníku, neustálé troubení většiny účastníků silničního provozu a šílený smog, dostname se k vzdálené podobě toho, jak to tu ve skutečnosti vypadá. Navíc chodníky nejsou primárně určeny k chůzi, ale k parkování motorek, k posedávání u quán vỉa hè (něco na způsob stánků s rychlým občerstvením) či k prodeji čehokoliv. Museli jsme se tedy smířit s tím, že chodit budeme po silnici, že motorka může přijet odkudkoliv, že přechod nebo zelená na semaforu neznamená vůbec nic a že jedinou možností jak přejít silnici je pomalou avšak plynulou chůzí "proplouvat" proudem dopravních prostředků.


Oříškem také bylo zjistit, kde se máme najíst, aniž bychom chytili nějakou příšernou tropickou chorobu či cizopasníka. Vybaveni radami naší vedoucí oboru jsme se první večer pokusili vyhnout všem podezřelým pouličním stánkům a najít restauraci. Ve studentské čtvrti, ve které bydlíme, něco nemožného. Museli jsme tedy slevit z našich nároků a postupně jsme se začali stravovat tam kde všichni ostatní - tedy v malých bufetech (nevím, jak lépe to nazvat, restaurace ti rozhodně nejsou), kterých je tu plno, jsou neskutečně levné a vaří v nich perfektně. Podobně jsme přešli z balené vody na vodu z filtrovacího přístroje u nás na koleji. A kupodivu nikdo z nás neměl žádné výraznější potíže. Tedy kromě Stana, ale ten sem myslím přijel už nemocný...
Prvotní šok jsme tedy myslím všichni v zásadě úspěšně překonali. Teď přichází uvědomování si věcí, které jsem zpočátku nevnímala. Třeba to, jak na nás - na místní poměry spoře oděný bílý holky - všichni čučej. Spoře oděný znamená v tílcích a kraťasech. Vietnamky se totiž, horko nehorko, celé zahalují, aby se náhodou neopálily. V tom příšernym vedru, co tu je, nosí rukavice po ramena, případně speciální košile na motorky, které zakrývají celé ruce až po konečky prstů. Další součástí ochrany proti slunci jsou různé roušky na obličej a klobouky. Dlouhé kalhoty jsou samozřejmostí. Dalším problémem, kterému zde čelíme, je jak se nestat "bílými kurvami". Holky ze západu tu zřejmě nemají nejlepší pověst a když navíc pijí alkohol, případně kouří, je vše jasné. Většina vietnamských kluků tu pak má pocit, že si k nim může dovolit víc než k Vietnamkám. Ale abych tento problém příliš nevulgarizovala - prostě zápaďačky se na místní poměry chovají děsně vyzývavě - vyzývavě se oblékají a hlasitě mluví a smějí se (tradičně vychovaná Vietnamka mluví tiše a klopí oči). Nejvíc mě však pobuřuje, že tu s námi poměrně často nechtějí při nakupování smlouvat, ačkoliv kdekoliv, kde nemají napsané ceny se se smlouváním běžně počítá. Holt je na nás hned vidět, že nejsme místní a navíc se dá předpokládat, že máme peníze. Nutno podotknout, že mimo Hanoj jsme tento problém neměli. Ne nadarmo se o Hanojanech říká, že jsou skrblíci.