Den národů

Dnes náš Svaz výměnných studentů z České republiky reprezentoval vlast na Dni národů, pořádaném školou. Sice jsme oproti některým jiným spolužákům neměly kroje, ale vytiskly jsme si vlajky a fotky Prahy, pronajaly si přenosný plynový vařič a usmažily bramboráky (bánh khoay tây chiến) ze 3 kil brambor. Šly na dračku a vyhrály cenu za nejlevnější jídlo (5kč za kus). Také jsme obě daly několik rozhovorů vietnamské televizi a tisku a zúčastnily se i kulturního programu, zpívajíce s ostatními studenty píseň Việt Nam quê hương tôi (Vietnam - má vlast). Krom nás se akce zůčastnily svazy studentů z Polska, Ukrajiny, Číny, Mongolska, Jižní Koreje, Japonska, Laosu, Kuby, Mozambiku a Angoly a dokonce i nějací Australané, o Vietnamcích nemluvě. No byla to zas šou plná často hrozného zpěvu, příliš hlasité hudby a různých tanečků - prostě děsná legrace. 

Marta smaží bramboráky

Dien Bien Phu

Koukám, že už je to skoro měsíc, co jsme se vrátily z Dien Bien Phu a já stále nic nenapsala na blog. Takže tedy výlet se velice vydařil a celkový dojem zkalily jen dvě skutečnosti. Jednak náš francouzský kamarád, který s námi měl jet, chytil horečku dengue a musel zůstat v Hanoji, jednak mi druhý den v Dien Bien Phu trošku uklouzla motorka a já se odřela na rukou, což se při zdější vysoké vlhkosti trochu hůř hojilo. Naštěstí Axel atak horečky dengue ve zdraví přežil (ano, lze na ni i zemřít) a mé ruce už jsou téměř zahojené.

Ačkoliv se do Dien Bien Phu, správního střediska pohraniční provincie Dien Bien ležícího vzdušnou čarou necelých 300 km severozápadně od Hanoje, dá dojet i autobusem, rozhodly jsme se s Martou letět s Vietnam Airlines. Jednak jsme sehnaly velmi levné letenky (800 tisíc za cestu), jednak je cesta autobusem dost časově náročná (může trvat i 16 hodin), o kvalitě a bezpečnosti cest nemluvě. Zabookovaly jsme si tedy letenky, Marta strávila asi hodinu rozčilováním se, když se pokoušela zařídit nám online check in (stránky státních aerolinek ho sice inzerují, ale moc jim to nefunguje) a nakonec se nám stejně nepodařilo boarding pasy správně vytisknout. Naštěstí se opět potvrdilo, že jak tu některé věci nefungují a nejdou, tak jiné projdou uplně v pohodě, takže nás normálně odbavili. Jo a na letiště jsme jely s paní taxikářkou! To jsem tu ještě neviděla. Prý jezdí jen přes den. V celé firmě se 180 zaměstnanci jsou jen dvě ženy řidičky. No hustá pani to byla.

Na lince do Dien Bien Phu létají malá vrtulová letadélka, takže to bylo dobrodružné.

Když jsme přistály, pršelo, čehož využil jeden ze dvou nepříjemných lidí, které jsme v Dien Bien Phu potkaly - taxikář, který mluvil jako hotentot a který nás v průtrži mračen zavezl na jídlo k nepříjemné ženské, která nám prodala předražené a hnusné jídlo.

No a od té doby jsme narazily už jen na samé milé lidi. Je až neuvěřitelné, jak byli všichni v Dien Bien Phu milí. Zejména když je člověk zvyklý na Hanoj, kde jsou lidé často dost bezohlední a nepříjemní, snad proto, jak jsou na sebe nacpaní a musí se o všechno pořád rvát. Oproti tomu je Dien Bien Phu příjemné klidné městečko, kde spolu žijí především etničtí Vietové a Tháiové, kde většina lidí staví na červenou i když by nemusela a v podstatě vůbec netroubí, na trhu vás nijak výrazně nenatáhnou, zejména, když mluvíte vietnamsky, a kde je i pár moc příjemných kaváren. Někdo by možná Dien Bien Phu nazval dírou, kde nic není, ale my byly nadšené. Jakmile přestalo pršet, vydaly jsme se hledat ubytování. První hotel byl příliš luxusní a měl zcela epický bazén, kolem kterého byly mimo jiné rozestavěné sochy polonahých indiánek ve zcela absurdních polohách, jejichž účelem bylo zjevně pouze náležitě zdůraznit přehnaně velké vnady. Prostě typická vietnamská frustrace.

No nakonec jsme se ubytovaly ve velmi socialistickém hotelu Dien Bien Phu - Ha Noi. Ubytování to nebylo zrovna levné a v noci jsem si všimla, že skříň vedle mé postele smrdí krysí močí.

Také jsme se podívaly do Muzea historického vítězství v Dien Bien Phu, připomínajícího vítězný zápas vietnamského lidu s francouzskými kolonialisty. 

Expozice byla velmi názorná. Takhle se například na kole džunglí dopravoval materiál během příprav na rozhodující střet.

Slečna průvodkyně nás ve vietnamštině zadarmo (sic!) provedla po expozici. Naštěstí jsme letos hned na začátku jazykového kurzu probírali lekci o tunelech v Cu Chỉ, takže jsme měly pořebnou slovní zásobu (obětovat se v boji, partyzán, střílet z děla atd.). Zjistily jsme, že ulice, v níž je v Hanoji naše škola, je pojmenovaná po inženýrovi Trần Đại Nghĩovi, jenž byl blízkým přítelem Hočimina a jenž svými inovacemi v konstrukci vojenské techniky výrazně přispěl k porážce Francouzů v DBP. Podle slečny průvodkyně se vietnamští vojáci měli daleko lépe naž francouzští - měli lepší zdravotní péči a dokonce i kulturní program. Vyslechly jsme též mnoho dojemných příběhů a různých soudruzích, kteří se obětovali v boji s nepřítelem - například jeden vlastním tělem podložil dělo, které začalo klouzat ze strmého kopce, když jej jednotka vlekla nahoru, aby ostřelovalo francouzské pozice. Poslední slova tohoto hrdiny byla: "Je dělo v pořádku?". Muzeum ve mně zanechalo smíšené pocity. Přirozeně bylo celé prosáklé propagandou, což působí komicky. Na druhou stranu si dovedu představit, že tehdy skutečně někdo podložil dělo vlastním tělem. A fakt, že nějaká moc z takové zcela konkrétní tragédie vytvoří de facto karitkaturu, je nechutný a nepietní.

Večer jsme se vydaly na trh. Tam kde nás odchytla Hương, která slyšela, že mluvíme vietnamsky, s tím, že její muž pronajímá motorky. Její muž Tế studoval rok angličtinu v Oklahoma City a po návratu si s manželkou, která pracuje u policie, zřídili kavárničku Hong Ky cafe s malou půjčovnou motorek. Postarali se  nás tak dobře, že jim musím udělat reklamu (kdybyste někdo náhodou plánoval jet do Dien Bien Phu, kontaktuje pana Quốca / Tế - nguyenquoctedb@gmail.com). Nejen, že nám za lidskou cenu půjčili dobré motorky, ale poradili nám také kam jet, což nám, vzhledem k tomu, že neexistuje žádná použitelná mapa oblasti, dost pomohlo. Také nám sehnali lepší a levnější ubytování v nově postaveném hostelu Bình Minh, jehož majitelé byli opět moc příjemní lidé, a dokonce nás pozvali k sobě domů na večeři. To byla extra švanda. Krom nás byl pozván bratr Hương, který byl velmi výřečný, takže přesto, že jsme se děsily o čem si budem při večeři povídat (často tu člověku dojdou témata už po 12. zdvořilostní otázce), jsme pěkně ve vietnamštině prokecaly celý večer. Samozřejmě se řešila obligátní témata jako oblíbená jídla, různé rozdíly mezi Evropou a Vietnamem (věk na vdávání, role muže a ženy v rodině) a po vypití pár panáků domácí pálenky a nějakého toho piva se skončilo u dvojsmyslných vtipů, takže jsme si něco přiučily. Marta v zápalu hovoru uplně zapomněla na zlaté pravidlo vietnamského stolování - nedojídat. Když člověk dojí, co má v misce, okamžitě mu tam přistane další sousto. No chudák se pekenlě přejedla a bylo jí zle.

Náš první výlet na motorkách měl za cíl velitelství generála Vô Nguyên Giápa, dodnes živé legendy vietnamské vojenské historie, nacházející se v horách nějakých 30 km severovýchodně od města. Tế nám zhruba naznačil, kudy se tam dostaneme, pokud nechceme jet celou cestu po hlavní silnici, ačkoliv nás varoval, že cesta není dobrá. Rozhodly jsme se to risknout a vyplatilo se to. Cesta sice skutečně dobrá nebyla, ale krajina byla krásná a navíc a to bylo i dobroudružství.

Samotné velitelství generála Giápa bylo spíš záminkou než cílem výletu. Areál sestával z obligátního turistického zázemí (záchody, stánky s občerstvením a suvenýry) a několika dále v lese nově postavených, často pěkně vybetonovaných chajdiček - radiokomunikačního střediska, kuchyně, chajdy, v náž generál Giáp plánoval útok atd. 

 

Areál byl neutěšeně liduprázdný. Dokonce po nás ani nechtěli vstupné, které jim Marta po cestě zpět nacpala. No aspoň jsme si ve stánku s občerstvením a suvenýry a daly ledový čaj.

Cílem druhého celodenního výletu byly horké prameny U Va, ležící naopak jihozápadně od města. Samotné lázně byly opět esencí vietnamských turistických destinací. Podivně olezlé, liduprázdné, předimenzované. 

 

No daly jsme si horkou koupel v minerální vodě, což přes horké poledne nebyl nejlepší nápad (pan správce na nás koukal docela nevěřícně), snědly si svůj oběd (rýžové koláčky plněné masem a boby zabalené v listech) a jen tak se vydaly po cestě dál. Hlavní silnice byla v děsném stavu, takže jsme se ani nepodívaly k nedaleké hranici s Laosem. Po cestě jsme zjistily, že dále v údolí, směrem k laoským hranicím, totiž stojí nová cementárna, do níž a z níž proudí těžká nákladní auta, která silnici ničí. No klasický rozvoj vietnamského venkova.

Další celodenní výlety už jsme nedělaly, jen jsme se zajely podívat na "Ecotourist Village". To byl pěkný doklad toho, jak si tu lidé vykládají význam slova ekologický. Prostě to znamená, že je někde hodně stromů a nejlépe také jezero. S nějakou ekologií to nemá nic společného. Takže Ecotourist Village byl rozestavěný, plotem obehnaný komplex luxusních domků na kůlech, hotelu, restuarace, nově vysázeného parku a jezera, na němž jde rybařit a projíždět se na labutích šlapadlech. Opět neutěšeně liduprázdný a polorozestavěný, polozanedbaný.

Krom větších výletů jsme se přirozeně podívaly i na různá památná místa bitvy o Dien Bien Phu - francouzský kryt, kopec A1 a monstrózní památník vítězství. Vše bylo z betonu, aby to vydrželo, včetně kráterů po střelách.

Před odjezdem jsme ještě zaskočily na masáž k "paní doktorce", což byla taková velmi statná thajská žena středního věku, jejíž děvačata se s námi moc nemazlila, a na trh po vietnamsku koupit dárek pro paní učitelky. Skončily jsme s 10 kily místní rýže, která je prý vyhlášená, a kilem banánů na cestu. Na letišti jsme si všimly, že nejsme jediné, kdo veze pytle rýže letadlem. Dokonce se nám podařilo letět dřívějším letadlem, které bylo vzhledem k nepřízni počasí zpožděné. Za hodinu jsme byly na letišti v Hanoji, za další dvě doma (ano, celou cestu byly ulice zcela zacpané). 

Nějak jsem se zapomněla a dlouho nic nenapsala. Vzhledem k tomu, kolik máme školy, mi dny ubíhají jak voda a dnes mě dost překvapilo, že už je zas pátek. Naše učitelky jsou v fajn pani, kterým táhne na šedesátku, takže ještě zažily tradičnější Vietnm, válku a přídělový systém a umí o tom pěkně vyprávět. Většinou jde o drobnosti, které by kdekomu přišly zcela banální, ale myslím, že jsou ilustrativní pro pochopení vietnamské kultury a mentality. Teda pokud zrovna neučí podle učebnice, to je pak docela nesnesitelná nuda.

Náš spolužák Ženija alias Tuấn spí ve škole

 Prvním velkým tématem v hodinách jsou vztahy mužů a žen a postavení žen ve společnosti. Že to vietnamské ženy nemají zrovna lehké už víme. Přeci jen však člověka překvapí, když paní učitelka Huyền Vân v rámci vysvětlování slova slepý a hluchý dojde k tomu, že se stále ještě bojí své stařičké tchýně, která je nahluchlá, špatně vidí a čím je starší, tím je to s ní těžší. Hned jsem si vzpomněla, jak nám naše předchozí učitelka Vân, mladá vzdělaná čerstvě provdaná žena, líčila, že ji rodiče manžela nenechávají prát prádlo v pračce, protože se prý nevpere tak dobře, jako když ho pere v ruce. Dnes jsme se zas při vysvětlování oblíbeného vietnamského dvojsmyslu ăn cơm/jíst rýži a ăn phở /jíst polévku phở (jíst rýži znamená být věrný manželce, protože rýže se jí doma, kdežto jíst phở znamená být nevěrný manžlce, protože phở se jí venku), dostali k tomu, že dědeček paní učitelky Huyền Vân měl dvě manželky a pradědeček dokonce tři. Samotná paní učitelka nemá žádného bratra a tak si její tatínek chtěl vzít druhou ženu, ale to už byl komunismus a bylo to zakázané. To teprv člověku dojde, že to není tak dávno, co tu bylo mnohoženství běžné. Žena je však stále méně než muž. Vietnamská společnost je hierarchizovaná především na základě pohlaví a věku (tedy výše postavení jsou starší lidé a muži) a je potřeba se chovat k výše postaveným zdvořile. Žena, v rodinné hierarchii postavená níže než její muž a jeho rodiče, nemůže nikdy manželovi nebo mamince říct, že něco nemůže udělat, protože by to bylo nezdvořilé. Musí říct: "Ano, udělám vše, co je v mých silách, abych to udělala, ale nejsem si jistá, že to zvládnu.". No mám trochu pocit, že tento zdvořilý způsob odmítnutí nebo vyjádření nemožnosti uskutečnit něco může způsobit markantní problémy v interkulturní komunikaci. O to víc mě dnes pobavilo tohle:

http://www.novinky.cz/koktejl/283399-nevinna-reklama-pry-urazi-muze-svedove-se-bouri.html

Nojo, jiný kraj, jiný mrav.

Dalším zajímavým tématem je válka. Občas některá z našich dvou učitelek položí otázku typu: "Viděli jste někdy letadlo shazovat bomby?" To mě vždykcy zamrazí. Obě válku zažily a vědí, že je to to nejhorší, co se může přihodit. To si ale nemyslí naši severokorejští spolužáci. Uplně z nich čiší taková ta idiotská zfanatizovaná bojechtivost: "Válka? Ne, té se nebojíme, v dnešní době je po všem za tři minuty.", "Thajsko nemá žádné dějiny" (protože jako jediné v Jihovýchodní Asii nebojovalo s koloniálními mocnostmi), "Kdyby byla válka s Jižní Koreou, tak samozřejmě vyhrajeme.", atd. Zřejmě má Severní Korea - podobně jako Vietnam - nějaké tajné zbraně.

Dnes jsme zrovna doprobrali lekci o tunelech v Củ Chi a Vĩnh Mốc. Tunely Củ Chi jsou kousek od Saigonu a sloužily útočiště partyzánů v boji proti Američanům. Vĩnh Mốc je zas ve středním Vietnamu, v provincii Quảng Trị, na sever od bývalé demarkační linie rozdělující Vietnam na severní a jižní část. Tahle oblast byla v průběhu vietnamské války těžce bobardována. Podle naší učebnice tu v průměru na metr čtvereční spadlo 9,2 tun bomb. No a tak si holt vesničané museli vybudovat systém tunelů, v nichž se mohli před bombardováním skrýt. Dokonce se v tunelech narodily dvě děti. Jak ve Vĩnh Mốc tak v Củ Chi jsem před pár lety byla. Muselo to být tehdy něco neskutečného.

Paní učitelka Vân Chi nám zas vykládala o přídělovém systému, který byl ve Vietamu zrušen až v roce 1986. Vše bylo v té době na příděl a k "nákupům" bylo potřeba mít přídělové zámky. 

Přídělová známka na 20 cm látky

Paní učitelka si prý například vždycky myslela, že ryby jsou jen malé, dlouhé maximálně 20 cm, a po znovuzavedení tržní ekonomiky po roce 86 byla velmi překvapená, protože do té doby šly velké ryby na export (a nejspíš na stůl prominentům) a ona žádnou v životě neviděla. Nejlepší historkou tohoto týdne však bylo její vyprávění ilusrující problematiku vietnamských jmen. Starší ženy tu většinou za příjmením mají slabiku Thị, která prostě značí, že jde o ženu. Některá jména - jako například jméno našeho ukrajinsko-vietnamského spolužáka Hồng Ánh (růžová zář) - totiž mohou být jak dívčí, tak chlapecká. Paní učitelka Chi měla na vysoké škole spolužáka, který takovéto matoucí jméno měl. Všichni studenti v té době dostávali od státu stipendium, aby měli z čeho žít. Chlapci dostávali 18 tisíc dongů a dívky 18 tisíc dongů a 500 hao. Těch 500 hao byl příspěvek na speciální ženské potřeby - vložky. No a učitelčin spolužák s dívčím jménem dostával každý měsíc krom normálního stipendia právě i těch 500 hao vložkovného.

Naše škola

Tak jsme tento týden začaly chodit do školy. Píšu o tom až teď, protože jsme měly zablokovaný přístup k blogspotu. Nějak moc nechápu, jak to tu tedy s tou kontrolou internetu státem je. Jednou facebook jde, podruhé ne. S blogy je to očividně podobné. Když Marta zadala do googlu "jak se dostat ve Vietnamu na blogspot", vypadly jí stránky státní (nebo snad polostátní? Nemohu to teď nikde najít.) telekomunikaní společnosti VNPT, která svým klientům radí, jak blokování překonat. My zvolily program Ultrasurf, vytvořený prý čínskými disidenty a umožňující obcházet různé firewally.

No ale zpět k naší škole. Když jsme v létě dostaly akceptační dopis, v němž stálo, že zde máme studovat vietnamštinu, myslely jsme, že nám v kanceláři pro mezinárodní studenty po domluvě umožní studovat třeba na Ústavu dějin. Chyba lávky. Pan Vinh, s nímž jsme se potýkaly již minule, řekl, že nic takového není možné. A basta. Tak jsme se tedy vydaly na náš starý známý Úsatv vietnamistiky a vietnamského jazyka, ústav určený pro zahraniční studenty. K našemu velkému překvapení jsme se nesetkaly ani se zástupcem děkana thầy Chínhem ani s jeho sekretářkou cô Yên. Místo toho nás přijala nová sekretářka cô Hương a sdělila nám, že vzhledem k tomu, že někteří studenti stále ještě nedorazili do Hanoje, výuka začíná až tento týden po pondělím rozřazovací testu. V pondělí ráno v půl deváté jsme se schromáždili ve velké učebně - my, Poláci, Rusové z Vladivostoku, Moskvy a Petrohradu, tři ukrajinští Việt Kiều, někoik Severokorejců, a pozdě ale přeci dorazivší skupina angolských studentů. Celkem více než 60 lidí. Za úkol jsme dostali písemně se v 10-15 větách představit a pak každý odpovědět na pár běžných otázek. Již v průběhu zkoušení bylo jasné, kteří z Rusů jsou z Vladivostoku. Nakonec nám cô Hương oznámila, že se budeme učit od středy, 4 hodiny 5 dní v týdnu a mlžeme zameškat maximálně 1/3 hodin. Tolik školy jsem měla naposledny na gymplu. Uf. Kdyby to takhle bývalo bylo, když jsme tu byli poprvé... No nedá se nic dělat. Chodíme tedy do školy. V naší skupině jsou ukrajinští Việt Kiều, dva Rusové z Moskvy, čtyři, resp. teď už jen tři Severokorejci, jeden Laosan a čtyři Rusové z Vladivostoku. Máme dvě paní učitelky, cô Huyền Vân, jméno druhé jsem nezaregistrovala, navíc není moc zábavná. Zato s cô Vân je legrace. Neustále něco po vietnamsku komolí. Mně říká Boba a Vladivostoku říká Vladimirstok (druhá učitelka zas na tabuli napsala, že zápis vietnamštiny latinkou vytvořil Alexan Dros - což má být Alexandre de Rhodes). Naštěstí už jsme se domluvili, že se ve třídě budou používat vietnamská jména. I mně se paradoxně pamatují lépe vietnamská jména spolužáků, než jejich vlastní. Cô Vân také dává docela solidně zabrat Severokorejcům, což jsou dva mladíci a jedna slečna, zřejmě děti zaměstnanců severokorejské ambasády, kteří se učí vietnamsky, aby se mohli za rok začít učit anglicky na vysoké škole (Ano učit se anglicky ve Vietnamu. Krom Severní Koreje si nedovedu představit horší místo.). Cô Vân jim říká soudruzi - toto oslovení začala sporadicky používat i pro další žáky, snad aby se Severokorejci necítili špatně - a klade jim záludné otázky. Například co by dělali, kdyby zemřel Kim Čong Un. Zda věří, že má člověk duši. Nebo jestli si skutečně myslí, že plánované hospodářství je dobré. Chudáci soudruzi se vždycky pěkně zapotí, aby odpověděli správně. A cô Vân je nešetří - ve Vietnamu také bývalo plánované hospodářství a ona si také myslela, že je to to nejlepší. Ale Vietnam byl strašně chudý.  Pak přišly reformy a tržní ekonomika a ukázalo se, že je to správná cesta. Člověk je totiž tvor primárně myslící na sebe samého. No, ale je to jen její názor, že. Od severokorejských soudruhů jsme se již dozvěděli, že severokorejské zdravotnictví je nejlepší na světě a že Pchjongjang je nejkrásnější na jaře, když mladí lidé společně vystupují na horu Taesong a "sdílí zde své naděje". Do toho občas některý ze spolužáků z Vladimirstoku řekne nějaký nepříliš vyzrálý vtip, ale ve vietnamštině to vyzní o mnoho lépe, zejména vezmeme-li v potaz běžné vietnamské dospělácké vtipy o "ptáčcích, co nelétají" apod. No prostě k popukání. Docela se zítra těším do školy.

Krysa chycena

Z velikosti pasti je zřejmé, že se počítá i s mnohem většími kousky

Dnes před pátou hodinou ranní sklapla past. Náš kubánský přítel Luis nám laskavě zapůjčil humánní pastičku, která krysu pouze polapí, nikoliv zabije. To má podle všeho člověk udělat sám. My ale na mordování krys střední velikosti (necelých 20 cm bez ocasu) nemáme žaludek, zejména přihlédneme-li k tomu, že naše krysa nám, krom Martina velmi decentně nahlodaného sandálu, nic zásadního neprovedla. Rozhodly jsme se tedy vypustit ji na dvoře. Koneckonců o krysu míň nebo víc, to je v tomhle zamořeném městě úplně jedno. Nedomyslely jsme však jednu věc. Na dvoře jsou psi. Docela ostří hlídači. Jakmile zmerčili krysu, jak se běží schovat do záhonu, vrhli se na ni, chvilku ji naháněli a pak ji nemilosrdně roztrhali. No uklidňuji své přecitlivělé evropské srdce tím, že krysa zemřela přirozenou cestou v hrdinném boji o život. A pejsci, kteří s největší pravděpodobností živoří, podobně jako kočka naší předloňské domácí, o vařené rýži s cibulí, si doplnili trochu proteinů.

Radosti života na koleji

Náš luxusní pokoj ve třetím patře nám skoro dovolil zapomenout na to, že přeci jen bydlíme na vietnamské koleji. Včera se nám připomněla realita. Vím, že o krysách jsem tu už párkrát psala, ale když máte jednu v pokoji, je to téma nanejvýš aktuální a zajímavé i po čtyřicáté. Takže ano, máme v pokoji krysu. Není se ani moc co divit, neustále otevřené okno našeho pokoje jistě krysy vyloženě láká. Zejména, když jsem zcela amatérsky nechala na polici ležet zabalenou čokoládu a na lednici trs banánů. Když  jsme našly ohryzané banány, řekly jsme si, že to klidně mohl být i gekon, který bydlí u nás v koupelně za karmou. Ovšem ohryzaná čokoláda byla nezvratným důkazem. Uklidňovaly jsme se tím, že sem třeba jen krysa v noci vlezla a nad ránem odešla, ale když jsme včera zaslechly hryzání v zamčené plechové skříni, kde máme všechny cennosti, bylo vše jasné. Vzaly jsme se tedy košťata s tím, že skříň otevřeme a krysu vyženeme na chodbu. Ale chyba lávky. Schovala se v předsíňce za lednicí a když jsme se ji pokoušely vyhnat, přeskočila jedním obrovským skokem Martin kufr, kterým jsme jí chtěly odříznout cestu do pokoje, a někde se tu skryla. Samozřejmě jsme vřískaly jak kdyby nás na nože bral. Všechno jídlo je teď schované v lednici, kam se krysa nedostane. Musíme doufat, že ji hlad vyžene pryč. Ovšem vzhledem k tomu, že Marta dnes zjistila, že  má čertvě ohryzaný sandál, obávám se, že budeme muset přistoupit k razantnějšímu optření a pořídit past.