Tak jsme tento týden začaly chodit do školy. Píšu o tom až teď, protože jsme měly zablokovaný přístup k blogspotu. Nějak moc nechápu, jak to tu tedy s tou kontrolou internetu státem je. Jednou facebook jde, podruhé ne. S blogy je to očividně podobné. Když Marta zadala do googlu "jak se dostat ve Vietnamu na blogspot", vypadly jí stránky státní (nebo snad polostátní? Nemohu to teď nikde najít.) telekomunikaní společnosti VNPT, která svým klientům radí, jak blokování překonat. My zvolily program Ultrasurf, vytvořený prý čínskými disidenty a umožňující obcházet různé firewally.
No ale zpět k naší škole. Když jsme v létě dostaly akceptační dopis, v němž stálo, že zde máme studovat vietnamštinu, myslely jsme, že nám v kanceláři pro mezinárodní studenty po domluvě umožní studovat třeba na Ústavu dějin. Chyba lávky. Pan Vinh, s nímž jsme se potýkaly již minule, řekl, že nic takového není možné. A basta. Tak jsme se tedy vydaly na náš starý známý Úsatv vietnamistiky a vietnamského jazyka, ústav určený pro zahraniční studenty. K našemu velkému překvapení jsme se nesetkaly ani se zástupcem děkana thầy Chínhem ani s jeho sekretářkou cô Yên. Místo toho nás přijala nová sekretářka cô Hương a sdělila nám, že vzhledem k tomu, že někteří studenti stále ještě nedorazili do Hanoje, výuka začíná až tento týden po pondělím rozřazovací testu. V pondělí ráno v půl deváté jsme se schromáždili ve velké učebně - my, Poláci, Rusové z Vladivostoku, Moskvy a Petrohradu, tři ukrajinští Việt Kiều, někoik Severokorejců, a pozdě ale přeci dorazivší skupina angolských studentů. Celkem více než 60 lidí. Za úkol jsme dostali písemně se v 10-15 větách představit a pak každý odpovědět na pár běžných otázek. Již v průběhu zkoušení bylo jasné, kteří z Rusů jsou z Vladivostoku. Nakonec nám cô Hương oznámila, že se budeme učit od středy, 4 hodiny 5 dní v týdnu a mlžeme zameškat maximálně 1/3 hodin. Tolik školy jsem měla naposledny na gymplu. Uf. Kdyby to takhle bývalo bylo, když jsme tu byli poprvé... No nedá se nic dělat. Chodíme tedy do školy. V naší skupině jsou ukrajinští Việt Kiều, dva Rusové z Moskvy, čtyři, resp. teď už jen tři Severokorejci, jeden Laosan a čtyři Rusové z Vladivostoku. Máme dvě paní učitelky, cô Huyền Vân, jméno druhé jsem nezaregistrovala, navíc není moc zábavná. Zato s cô Vân je legrace. Neustále něco po vietnamsku komolí. Mně říká Boba a Vladivostoku říká Vladimirstok (druhá učitelka zas na tabuli napsala, že zápis vietnamštiny latinkou vytvořil Alexan Dros - což má být Alexandre de Rhodes). Naštěstí už jsme se domluvili, že se ve třídě budou používat vietnamská jména. I mně se paradoxně pamatují lépe vietnamská jména spolužáků, než jejich vlastní. Cô Vân také dává docela solidně zabrat Severokorejcům, což jsou dva mladíci a jedna slečna, zřejmě děti zaměstnanců severokorejské ambasády, kteří se učí vietnamsky, aby se mohli za rok začít učit anglicky na vysoké škole (Ano učit se anglicky ve Vietnamu. Krom Severní Koreje si nedovedu představit horší místo.). Cô Vân jim říká soudruzi - toto oslovení začala sporadicky používat i pro další žáky, snad aby se Severokorejci necítili špatně - a klade jim záludné otázky. Například co by dělali, kdyby zemřel Kim Čong Un. Zda věří, že má člověk duši. Nebo jestli si skutečně myslí, že plánované hospodářství je dobré. Chudáci soudruzi se vždycky pěkně zapotí, aby odpověděli správně. A cô Vân je nešetří - ve Vietnamu také bývalo plánované hospodářství a ona si také myslela, že je to to nejlepší. Ale Vietnam byl strašně chudý. Pak přišly reformy a tržní ekonomika a ukázalo se, že je to správná cesta. Člověk je totiž tvor primárně myslící na sebe samého. No, ale je to jen její názor, že. Od severokorejských soudruhů jsme se již dozvěděli, že severokorejské zdravotnictví je nejlepší na světě a že Pchjongjang je nejkrásnější na jaře, když mladí lidé společně vystupují na horu Taesong a "sdílí zde své naděje". Do toho občas některý ze spolužáků z Vladimirstoku řekne nějaký nepříliš vyzrálý vtip, ale ve vietnamštině to vyzní o mnoho lépe, zejména vezmeme-li v potaz běžné vietnamské dospělácké vtipy o "ptáčcích, co nelétají" apod. No prostě k popukání. Docela se zítra těším do školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat