Škola

Ačkoliv jsme myslela, že už jsem připravena na vše, ani letos kurz vietnamštiny, na který tu chodíme, nezklamal a překvapil nás. A to jak v dobrém, tak ve zlém. Negativním překvapením bylo, že existují ještě horší učitelé, než někteří z těch, které jsme měly v minulých letech. Důkazem je paní učitelka Nguyệt. Tato veteránka vietnamského vzdělavacího systému se na první hodině ani neobtěžovala zeptat se nás na jméno a na to odkud pocházíme, a ihned začala mlít nekonečný proud žvástů, jež jsme slyšely už aspoň stotisíckrát - Hanoj je nejkrásnější na podzim. Na podzim svítí slunce a neprší. Jaký je podzim ve vaší zemi? Listy stromů se zbarví do červena a opadávají. Na jaře je všude plno květin. Hodně prší. Toto počasí je dobré pro stromy. Blablablabla...  Dokonce ani cvičení paní učitelka nenechá dělat studenty, nýbrž je dělá sama. Když se čte, tak sborově. Zásadně odmítá psát slovíčka na tabuli (má totiž špatnou fixu, která se špatně maže). Tyto hodiny jsme vzdaly. 

Pak je tu relativně příjemné překvapení v podobě pana učitele Dươnga. Ten byl na stáži v Kanadě a snaží se výučovat vcelku moderně - dokonce jsem měla powerpointovou prezentaci o našem dávném výletu do Điện Biên Phủ. Jeho hodiny jsou docela zábavné. Pravda, je to částečně tím, že ačkoliv má pan učitel doktorát z lingvistiky, jeho všeobecný přehled není zrovna nejširší. Naše třída se už dozvěděla, že zemětřesení je způsobené globálním oteplováním, že v Evropě jsme historicky byli všichni nomádi, zatímco tady na východě byli všichni usedlí, což dodnes ovlivňuje světovou ekonomiku, a samozřejmě došlo i na věhlasný matriarchát, který přirozeně předcházel patriarchátu a vyskytuje se pouze jako residuum u (zaostalých) etnických menšin. Poněkud šokující bylo, že pan učitel tvrdil, že ve Vietnamu neexistuje povinná školní docházka (existuje, a to do 5. třídy základní školy). No ještě, že do té školy chodíme jen dvakrát týdně a jinak můžeme trávit čas v knihovnách.

Vuvuzela

Tak na tohle jsem narazila po cestě do Národní knihovny:

Jde o vietnamskou kopii i u nás známého řetězce Hooters. Vtipné je, že dokonce i slovní hříčka v názvu podniku je okopírovaná. Slovo hooters je jednak odvozenina od slova hoot (houkat - viz sova v logu), jednak jde o slangový výraz označující ženské poprsí. Stejně tak na první pohled nevinná vuvuzela (taková ta divná trubka, na kterou troubí fotbaloví fanoušci) obsahuje hned dvě vú, tedy prsa.

Odposlechnuto v autobuse č. 31

Průvodčí se ptá staršího pána s malou vnučkou: "Už jí bylo deset let?"
Pán odpovídá: "Nene, letos je jí devět."
Průvodčí na to vítězoslavně: "Nojo, ale jízdné se platí od sedmi let!"

A já se směju.

Opět v Hanoji

 Tak jsem zase v Hanoji. Tentokrát jsem letěla sama a málem se mi v Dubaji povedlo zaspat let, doběhla jsem na poslední chvíli. Asi jsem začala to létání brát moc na lehkou váhu - už na začátku minulé cesty do Vietnamu nás s Martou už v Praze vyvolávali "Last call for Ms. Jirkova and Ms. Zatloukalova", protože jsme se zasekly v parfumerii, ehm. No na cestě jsem hodně spala a četla a jedla, takže to ani nebylo tak dlouhé. Na letišti mě vyzvedli kamarádi (díky moc!), čímž odpadlo smlouvání s taxikáři, a málo platné, člověk se hned cítí víc jako doma, když ho někdo přivítá. Tentokrát mě po výstupu z letadla nezaujalo ani horko, ani vlhko, ale hrozný vzduch, plný prachu a kouře (hodně se tu staví celý rok, na podzim se navíc pálí sláma na polích). První noc v hotelu Tung Trang v zapadlé uličce hned naproti obecní svatyni byla příjemná (klimatizace dělá divy!), takže kupodivu ani moc nepociťuji jet lag. Slečna na recepci si myslela, že jsem Vietnamka, čímž mi samozřejmě udělala velkou radost. No a hned druhý den jsem se přestěhovala na kolej do Bách Khoa, kde už tedy klimatizace není a v noci to bylo docela znát, ale to se nedá nic dělat. No a letos nebudeme bydlet s Martou spolu v pokoji - jedna z nás bude s našimi mladšími kolegyněmi z vietnamistiky, druhá s ukrajinskými Vietnamkami.

Po více než roce a půl jsou tu opět patrné drobné změny. Více vysokých ošklivých pseudoluxusních domů ve staré čtvrti, draží jízdné v autobuse (z 3000 na 7000 dongů za cestu!), kancelář managmentu kolejí přesunutá z koleje A3 na B7bis, dokončený nadjezd na ulici Đại Cồ Việt, dražší vstupné do parku atd. No ale staří známí v Bách Khoa jsou pořád stejní - vrátní na koleji, cô Lan a kluci z managmetu kolejí i pani, která prodává kytky na Tạ Quang Bửu. Je pěkné se vracet.

Pátek večer

Pátek večer. Teplota 10° C. Náš pokoj. Já a Marta. Stolní hry, sladkosti, fanta a vodka Hà Nội.

Zima

Leden je tu nestudenější měsíc v celém roce. Pokaždé zapomenu, jaká je tu v zimě zima. Kdo to nezažil, nepochopí. Přes zimu skoro nesvítí slunce a zima je skutečně uplně VŠUDE. Zrovna teď je prý 11 stupňů, takže v našem pokoji bude při nejlepším nějakých 14. Budovy nejsou vybaveny žádným topením, přilepšit si mohou jen ti, kdo mají klimatizaci. To ale není náš případ. Krom toho máme škvíry v oknech a dveřích a chybějící sklo v okně do koupelny, takže by přitápění bylo stejně k ničemu. Zima je prostě všude krom postele a sprchy. Člověku tedy nezbývá, než být od rána do večera nabalený jak pumpa (průměrně tak 5 vrstev oblečení), jíst horké zimní polévky phỏ a bún riêu, případně rýžovou kaši a prolévat se čajem (díky bohu za termosky!). Já mám ještě tu výhodu, že mám, vzhledem ke tmě panující v našem pokoji, na stole celý den zapnutou lampičku s obyčejnou 60 W žárovkou, pod níž si v případě potřeby mohu zahřát ruce. Docela přijatelně je také ve dvou výspách evropské civilizace, v nichž se čas od času nacházíme, knihovně EFEO a kavárně Francouzsého institutu. Což ovšem neznamená, že je zde možné odložit kabáty. V takovýchto podmínkách člověk v Hanoji přichází o chuť na většinu drobných dennodenních radostí - vysedávání venku nad ledovou kávou, ovocnými shaky či pivem, procházky v parku, večeře v pouličních stáncích. Rapidně se totiž zužuje výběr jídel na ta skutečně teplá. No a jízdě na motorce, na níž člověk vymrzne raz dva, se vyhýbáme jak čert kříži, takže náš akční rádius je též omezený. Už chci domů! Nebo aspoň do Laosu.

Zima je tu všem. Očividně to není otázkou zvyku.

 Při řízení dopravních prostředků je třeba mít aspoň jednu ruku v kapse. 

 A takhle si chránit před ofouknutím nos.

 I v zimě se žije na ulici - koneckonců je tam stejně zima jako doma a aspoň se dá rozdělat ohýnek.

Den národů

Dnes náš Svaz výměnných studentů z České republiky reprezentoval vlast na Dni národů, pořádaném školou. Sice jsme oproti některým jiným spolužákům neměly kroje, ale vytiskly jsme si vlajky a fotky Prahy, pronajaly si přenosný plynový vařič a usmažily bramboráky (bánh khoay tây chiến) ze 3 kil brambor. Šly na dračku a vyhrály cenu za nejlevnější jídlo (5kč za kus). Také jsme obě daly několik rozhovorů vietnamské televizi a tisku a zúčastnily se i kulturního programu, zpívajíce s ostatními studenty píseň Việt Nam quê hương tôi (Vietnam - má vlast). Krom nás se akce zůčastnily svazy studentů z Polska, Ukrajiny, Číny, Mongolska, Jižní Koreje, Japonska, Laosu, Kuby, Mozambiku a Angoly a dokonce i nějací Australané, o Vietnamcích nemluvě. No byla to zas šou plná často hrozného zpěvu, příliš hlasité hudby a různých tanečků - prostě děsná legrace. 

Marta smaží bramboráky

Dien Bien Phu

Koukám, že už je to skoro měsíc, co jsme se vrátily z Dien Bien Phu a já stále nic nenapsala na blog. Takže tedy výlet se velice vydařil a celkový dojem zkalily jen dvě skutečnosti. Jednak náš francouzský kamarád, který s námi měl jet, chytil horečku dengue a musel zůstat v Hanoji, jednak mi druhý den v Dien Bien Phu trošku uklouzla motorka a já se odřela na rukou, což se při zdější vysoké vlhkosti trochu hůř hojilo. Naštěstí Axel atak horečky dengue ve zdraví přežil (ano, lze na ni i zemřít) a mé ruce už jsou téměř zahojené.

Ačkoliv se do Dien Bien Phu, správního střediska pohraniční provincie Dien Bien ležícího vzdušnou čarou necelých 300 km severozápadně od Hanoje, dá dojet i autobusem, rozhodly jsme se s Martou letět s Vietnam Airlines. Jednak jsme sehnaly velmi levné letenky (800 tisíc za cestu), jednak je cesta autobusem dost časově náročná (může trvat i 16 hodin), o kvalitě a bezpečnosti cest nemluvě. Zabookovaly jsme si tedy letenky, Marta strávila asi hodinu rozčilováním se, když se pokoušela zařídit nám online check in (stránky státních aerolinek ho sice inzerují, ale moc jim to nefunguje) a nakonec se nám stejně nepodařilo boarding pasy správně vytisknout. Naštěstí se opět potvrdilo, že jak tu některé věci nefungují a nejdou, tak jiné projdou uplně v pohodě, takže nás normálně odbavili. Jo a na letiště jsme jely s paní taxikářkou! To jsem tu ještě neviděla. Prý jezdí jen přes den. V celé firmě se 180 zaměstnanci jsou jen dvě ženy řidičky. No hustá pani to byla.

Na lince do Dien Bien Phu létají malá vrtulová letadélka, takže to bylo dobrodružné.

Když jsme přistály, pršelo, čehož využil jeden ze dvou nepříjemných lidí, které jsme v Dien Bien Phu potkaly - taxikář, který mluvil jako hotentot a který nás v průtrži mračen zavezl na jídlo k nepříjemné ženské, která nám prodala předražené a hnusné jídlo.

No a od té doby jsme narazily už jen na samé milé lidi. Je až neuvěřitelné, jak byli všichni v Dien Bien Phu milí. Zejména když je člověk zvyklý na Hanoj, kde jsou lidé často dost bezohlední a nepříjemní, snad proto, jak jsou na sebe nacpaní a musí se o všechno pořád rvát. Oproti tomu je Dien Bien Phu příjemné klidné městečko, kde spolu žijí především etničtí Vietové a Tháiové, kde většina lidí staví na červenou i když by nemusela a v podstatě vůbec netroubí, na trhu vás nijak výrazně nenatáhnou, zejména, když mluvíte vietnamsky, a kde je i pár moc příjemných kaváren. Někdo by možná Dien Bien Phu nazval dírou, kde nic není, ale my byly nadšené. Jakmile přestalo pršet, vydaly jsme se hledat ubytování. První hotel byl příliš luxusní a měl zcela epický bazén, kolem kterého byly mimo jiné rozestavěné sochy polonahých indiánek ve zcela absurdních polohách, jejichž účelem bylo zjevně pouze náležitě zdůraznit přehnaně velké vnady. Prostě typická vietnamská frustrace.

No nakonec jsme se ubytovaly ve velmi socialistickém hotelu Dien Bien Phu - Ha Noi. Ubytování to nebylo zrovna levné a v noci jsem si všimla, že skříň vedle mé postele smrdí krysí močí.

Také jsme se podívaly do Muzea historického vítězství v Dien Bien Phu, připomínajícího vítězný zápas vietnamského lidu s francouzskými kolonialisty. 

Expozice byla velmi názorná. Takhle se například na kole džunglí dopravoval materiál během příprav na rozhodující střet.

Slečna průvodkyně nás ve vietnamštině zadarmo (sic!) provedla po expozici. Naštěstí jsme letos hned na začátku jazykového kurzu probírali lekci o tunelech v Cu Chỉ, takže jsme měly pořebnou slovní zásobu (obětovat se v boji, partyzán, střílet z děla atd.). Zjistily jsme, že ulice, v níž je v Hanoji naše škola, je pojmenovaná po inženýrovi Trần Đại Nghĩovi, jenž byl blízkým přítelem Hočimina a jenž svými inovacemi v konstrukci vojenské techniky výrazně přispěl k porážce Francouzů v DBP. Podle slečny průvodkyně se vietnamští vojáci měli daleko lépe naž francouzští - měli lepší zdravotní péči a dokonce i kulturní program. Vyslechly jsme též mnoho dojemných příběhů a různých soudruzích, kteří se obětovali v boji s nepřítelem - například jeden vlastním tělem podložil dělo, které začalo klouzat ze strmého kopce, když jej jednotka vlekla nahoru, aby ostřelovalo francouzské pozice. Poslední slova tohoto hrdiny byla: "Je dělo v pořádku?". Muzeum ve mně zanechalo smíšené pocity. Přirozeně bylo celé prosáklé propagandou, což působí komicky. Na druhou stranu si dovedu představit, že tehdy skutečně někdo podložil dělo vlastním tělem. A fakt, že nějaká moc z takové zcela konkrétní tragédie vytvoří de facto karitkaturu, je nechutný a nepietní.

Večer jsme se vydaly na trh. Tam kde nás odchytla Hương, která slyšela, že mluvíme vietnamsky, s tím, že její muž pronajímá motorky. Její muž Tế studoval rok angličtinu v Oklahoma City a po návratu si s manželkou, která pracuje u policie, zřídili kavárničku Hong Ky cafe s malou půjčovnou motorek. Postarali se  nás tak dobře, že jim musím udělat reklamu (kdybyste někdo náhodou plánoval jet do Dien Bien Phu, kontaktuje pana Quốca / Tế - nguyenquoctedb@gmail.com). Nejen, že nám za lidskou cenu půjčili dobré motorky, ale poradili nám také kam jet, což nám, vzhledem k tomu, že neexistuje žádná použitelná mapa oblasti, dost pomohlo. Také nám sehnali lepší a levnější ubytování v nově postaveném hostelu Bình Minh, jehož majitelé byli opět moc příjemní lidé, a dokonce nás pozvali k sobě domů na večeři. To byla extra švanda. Krom nás byl pozván bratr Hương, který byl velmi výřečný, takže přesto, že jsme se děsily o čem si budem při večeři povídat (často tu člověku dojdou témata už po 12. zdvořilostní otázce), jsme pěkně ve vietnamštině prokecaly celý večer. Samozřejmě se řešila obligátní témata jako oblíbená jídla, různé rozdíly mezi Evropou a Vietnamem (věk na vdávání, role muže a ženy v rodině) a po vypití pár panáků domácí pálenky a nějakého toho piva se skončilo u dvojsmyslných vtipů, takže jsme si něco přiučily. Marta v zápalu hovoru uplně zapomněla na zlaté pravidlo vietnamského stolování - nedojídat. Když člověk dojí, co má v misce, okamžitě mu tam přistane další sousto. No chudák se pekenlě přejedla a bylo jí zle.

Náš první výlet na motorkách měl za cíl velitelství generála Vô Nguyên Giápa, dodnes živé legendy vietnamské vojenské historie, nacházející se v horách nějakých 30 km severovýchodně od města. Tế nám zhruba naznačil, kudy se tam dostaneme, pokud nechceme jet celou cestu po hlavní silnici, ačkoliv nás varoval, že cesta není dobrá. Rozhodly jsme se to risknout a vyplatilo se to. Cesta sice skutečně dobrá nebyla, ale krajina byla krásná a navíc a to bylo i dobroudružství.

Samotné velitelství generála Giápa bylo spíš záminkou než cílem výletu. Areál sestával z obligátního turistického zázemí (záchody, stánky s občerstvením a suvenýry) a několika dále v lese nově postavených, často pěkně vybetonovaných chajdiček - radiokomunikačního střediska, kuchyně, chajdy, v náž generál Giáp plánoval útok atd. 

 

Areál byl neutěšeně liduprázdný. Dokonce po nás ani nechtěli vstupné, které jim Marta po cestě zpět nacpala. No aspoň jsme si ve stánku s občerstvením a suvenýry a daly ledový čaj.

Cílem druhého celodenního výletu byly horké prameny U Va, ležící naopak jihozápadně od města. Samotné lázně byly opět esencí vietnamských turistických destinací. Podivně olezlé, liduprázdné, předimenzované. 

 

No daly jsme si horkou koupel v minerální vodě, což přes horké poledne nebyl nejlepší nápad (pan správce na nás koukal docela nevěřícně), snědly si svůj oběd (rýžové koláčky plněné masem a boby zabalené v listech) a jen tak se vydaly po cestě dál. Hlavní silnice byla v děsném stavu, takže jsme se ani nepodívaly k nedaleké hranici s Laosem. Po cestě jsme zjistily, že dále v údolí, směrem k laoským hranicím, totiž stojí nová cementárna, do níž a z níž proudí těžká nákladní auta, která silnici ničí. No klasický rozvoj vietnamského venkova.

Další celodenní výlety už jsme nedělaly, jen jsme se zajely podívat na "Ecotourist Village". To byl pěkný doklad toho, jak si tu lidé vykládají význam slova ekologický. Prostě to znamená, že je někde hodně stromů a nejlépe také jezero. S nějakou ekologií to nemá nic společného. Takže Ecotourist Village byl rozestavěný, plotem obehnaný komplex luxusních domků na kůlech, hotelu, restuarace, nově vysázeného parku a jezera, na němž jde rybařit a projíždět se na labutích šlapadlech. Opět neutěšeně liduprázdný a polorozestavěný, polozanedbaný.

Krom větších výletů jsme se přirozeně podívaly i na různá památná místa bitvy o Dien Bien Phu - francouzský kryt, kopec A1 a monstrózní památník vítězství. Vše bylo z betonu, aby to vydrželo, včetně kráterů po střelách.

Před odjezdem jsme ještě zaskočily na masáž k "paní doktorce", což byla taková velmi statná thajská žena středního věku, jejíž děvačata se s námi moc nemazlila, a na trh po vietnamsku koupit dárek pro paní učitelky. Skončily jsme s 10 kily místní rýže, která je prý vyhlášená, a kilem banánů na cestu. Na letišti jsme si všimly, že nejsme jediné, kdo veze pytle rýže letadlem. Dokonce se nám podařilo letět dřívějším letadlem, které bylo vzhledem k nepřízni počasí zpožděné. Za hodinu jsme byly na letišti v Hanoji, za další dvě doma (ano, celou cestu byly ulice zcela zacpané). 

Nějak jsem se zapomněla a dlouho nic nenapsala. Vzhledem k tomu, kolik máme školy, mi dny ubíhají jak voda a dnes mě dost překvapilo, že už je zas pátek. Naše učitelky jsou v fajn pani, kterým táhne na šedesátku, takže ještě zažily tradičnější Vietnm, válku a přídělový systém a umí o tom pěkně vyprávět. Většinou jde o drobnosti, které by kdekomu přišly zcela banální, ale myslím, že jsou ilustrativní pro pochopení vietnamské kultury a mentality. Teda pokud zrovna neučí podle učebnice, to je pak docela nesnesitelná nuda.

Náš spolužák Ženija alias Tuấn spí ve škole

 Prvním velkým tématem v hodinách jsou vztahy mužů a žen a postavení žen ve společnosti. Že to vietnamské ženy nemají zrovna lehké už víme. Přeci jen však člověka překvapí, když paní učitelka Huyền Vân v rámci vysvětlování slova slepý a hluchý dojde k tomu, že se stále ještě bojí své stařičké tchýně, která je nahluchlá, špatně vidí a čím je starší, tím je to s ní těžší. Hned jsem si vzpomněla, jak nám naše předchozí učitelka Vân, mladá vzdělaná čerstvě provdaná žena, líčila, že ji rodiče manžela nenechávají prát prádlo v pračce, protože se prý nevpere tak dobře, jako když ho pere v ruce. Dnes jsme se zas při vysvětlování oblíbeného vietnamského dvojsmyslu ăn cơm/jíst rýži a ăn phở /jíst polévku phở (jíst rýži znamená být věrný manželce, protože rýže se jí doma, kdežto jíst phở znamená být nevěrný manžlce, protože phở se jí venku), dostali k tomu, že dědeček paní učitelky Huyền Vân měl dvě manželky a pradědeček dokonce tři. Samotná paní učitelka nemá žádného bratra a tak si její tatínek chtěl vzít druhou ženu, ale to už byl komunismus a bylo to zakázané. To teprv člověku dojde, že to není tak dávno, co tu bylo mnohoženství běžné. Žena je však stále méně než muž. Vietnamská společnost je hierarchizovaná především na základě pohlaví a věku (tedy výše postavení jsou starší lidé a muži) a je potřeba se chovat k výše postaveným zdvořile. Žena, v rodinné hierarchii postavená níže než její muž a jeho rodiče, nemůže nikdy manželovi nebo mamince říct, že něco nemůže udělat, protože by to bylo nezdvořilé. Musí říct: "Ano, udělám vše, co je v mých silách, abych to udělala, ale nejsem si jistá, že to zvládnu.". No mám trochu pocit, že tento zdvořilý způsob odmítnutí nebo vyjádření nemožnosti uskutečnit něco může způsobit markantní problémy v interkulturní komunikaci. O to víc mě dnes pobavilo tohle:

http://www.novinky.cz/koktejl/283399-nevinna-reklama-pry-urazi-muze-svedove-se-bouri.html

Nojo, jiný kraj, jiný mrav.

Dalším zajímavým tématem je válka. Občas některá z našich dvou učitelek položí otázku typu: "Viděli jste někdy letadlo shazovat bomby?" To mě vždykcy zamrazí. Obě válku zažily a vědí, že je to to nejhorší, co se může přihodit. To si ale nemyslí naši severokorejští spolužáci. Uplně z nich čiší taková ta idiotská zfanatizovaná bojechtivost: "Válka? Ne, té se nebojíme, v dnešní době je po všem za tři minuty.", "Thajsko nemá žádné dějiny" (protože jako jediné v Jihovýchodní Asii nebojovalo s koloniálními mocnostmi), "Kdyby byla válka s Jižní Koreou, tak samozřejmě vyhrajeme.", atd. Zřejmě má Severní Korea - podobně jako Vietnam - nějaké tajné zbraně.

Dnes jsme zrovna doprobrali lekci o tunelech v Củ Chi a Vĩnh Mốc. Tunely Củ Chi jsou kousek od Saigonu a sloužily útočiště partyzánů v boji proti Američanům. Vĩnh Mốc je zas ve středním Vietnamu, v provincii Quảng Trị, na sever od bývalé demarkační linie rozdělující Vietnam na severní a jižní část. Tahle oblast byla v průběhu vietnamské války těžce bobardována. Podle naší učebnice tu v průměru na metr čtvereční spadlo 9,2 tun bomb. No a tak si holt vesničané museli vybudovat systém tunelů, v nichž se mohli před bombardováním skrýt. Dokonce se v tunelech narodily dvě děti. Jak ve Vĩnh Mốc tak v Củ Chi jsem před pár lety byla. Muselo to být tehdy něco neskutečného.

Paní učitelka Vân Chi nám zas vykládala o přídělovém systému, který byl ve Vietamu zrušen až v roce 1986. Vše bylo v té době na příděl a k "nákupům" bylo potřeba mít přídělové zámky. 

Přídělová známka na 20 cm látky

Paní učitelka si prý například vždycky myslela, že ryby jsou jen malé, dlouhé maximálně 20 cm, a po znovuzavedení tržní ekonomiky po roce 86 byla velmi překvapená, protože do té doby šly velké ryby na export (a nejspíš na stůl prominentům) a ona žádnou v životě neviděla. Nejlepší historkou tohoto týdne však bylo její vyprávění ilusrující problematiku vietnamských jmen. Starší ženy tu většinou za příjmením mají slabiku Thị, která prostě značí, že jde o ženu. Některá jména - jako například jméno našeho ukrajinsko-vietnamského spolužáka Hồng Ánh (růžová zář) - totiž mohou být jak dívčí, tak chlapecká. Paní učitelka Chi měla na vysoké škole spolužáka, který takovéto matoucí jméno měl. Všichni studenti v té době dostávali od státu stipendium, aby měli z čeho žít. Chlapci dostávali 18 tisíc dongů a dívky 18 tisíc dongů a 500 hao. Těch 500 hao byl příspěvek na speciální ženské potřeby - vložky. No a učitelčin spolužák s dívčím jménem dostával každý měsíc krom normálního stipendia právě i těch 500 hao vložkovného.

Naše škola

Tak jsme tento týden začaly chodit do školy. Píšu o tom až teď, protože jsme měly zablokovaný přístup k blogspotu. Nějak moc nechápu, jak to tu tedy s tou kontrolou internetu státem je. Jednou facebook jde, podruhé ne. S blogy je to očividně podobné. Když Marta zadala do googlu "jak se dostat ve Vietnamu na blogspot", vypadly jí stránky státní (nebo snad polostátní? Nemohu to teď nikde najít.) telekomunikaní společnosti VNPT, která svým klientům radí, jak blokování překonat. My zvolily program Ultrasurf, vytvořený prý čínskými disidenty a umožňující obcházet různé firewally.

No ale zpět k naší škole. Když jsme v létě dostaly akceptační dopis, v němž stálo, že zde máme studovat vietnamštinu, myslely jsme, že nám v kanceláři pro mezinárodní studenty po domluvě umožní studovat třeba na Ústavu dějin. Chyba lávky. Pan Vinh, s nímž jsme se potýkaly již minule, řekl, že nic takového není možné. A basta. Tak jsme se tedy vydaly na náš starý známý Úsatv vietnamistiky a vietnamského jazyka, ústav určený pro zahraniční studenty. K našemu velkému překvapení jsme se nesetkaly ani se zástupcem děkana thầy Chínhem ani s jeho sekretářkou cô Yên. Místo toho nás přijala nová sekretářka cô Hương a sdělila nám, že vzhledem k tomu, že někteří studenti stále ještě nedorazili do Hanoje, výuka začíná až tento týden po pondělím rozřazovací testu. V pondělí ráno v půl deváté jsme se schromáždili ve velké učebně - my, Poláci, Rusové z Vladivostoku, Moskvy a Petrohradu, tři ukrajinští Việt Kiều, někoik Severokorejců, a pozdě ale přeci dorazivší skupina angolských studentů. Celkem více než 60 lidí. Za úkol jsme dostali písemně se v 10-15 větách představit a pak každý odpovědět na pár běžných otázek. Již v průběhu zkoušení bylo jasné, kteří z Rusů jsou z Vladivostoku. Nakonec nám cô Hương oznámila, že se budeme učit od středy, 4 hodiny 5 dní v týdnu a mlžeme zameškat maximálně 1/3 hodin. Tolik školy jsem měla naposledny na gymplu. Uf. Kdyby to takhle bývalo bylo, když jsme tu byli poprvé... No nedá se nic dělat. Chodíme tedy do školy. V naší skupině jsou ukrajinští Việt Kiều, dva Rusové z Moskvy, čtyři, resp. teď už jen tři Severokorejci, jeden Laosan a čtyři Rusové z Vladivostoku. Máme dvě paní učitelky, cô Huyền Vân, jméno druhé jsem nezaregistrovala, navíc není moc zábavná. Zato s cô Vân je legrace. Neustále něco po vietnamsku komolí. Mně říká Boba a Vladivostoku říká Vladimirstok (druhá učitelka zas na tabuli napsala, že zápis vietnamštiny latinkou vytvořil Alexan Dros - což má být Alexandre de Rhodes). Naštěstí už jsme se domluvili, že se ve třídě budou používat vietnamská jména. I mně se paradoxně pamatují lépe vietnamská jména spolužáků, než jejich vlastní. Cô Vân také dává docela solidně zabrat Severokorejcům, což jsou dva mladíci a jedna slečna, zřejmě děti zaměstnanců severokorejské ambasády, kteří se učí vietnamsky, aby se mohli za rok začít učit anglicky na vysoké škole (Ano učit se anglicky ve Vietnamu. Krom Severní Koreje si nedovedu představit horší místo.). Cô Vân jim říká soudruzi - toto oslovení začala sporadicky používat i pro další žáky, snad aby se Severokorejci necítili špatně - a klade jim záludné otázky. Například co by dělali, kdyby zemřel Kim Čong Un. Zda věří, že má člověk duši. Nebo jestli si skutečně myslí, že plánované hospodářství je dobré. Chudáci soudruzi se vždycky pěkně zapotí, aby odpověděli správně. A cô Vân je nešetří - ve Vietnamu také bývalo plánované hospodářství a ona si také myslela, že je to to nejlepší. Ale Vietnam byl strašně chudý.  Pak přišly reformy a tržní ekonomika a ukázalo se, že je to správná cesta. Člověk je totiž tvor primárně myslící na sebe samého. No, ale je to jen její názor, že. Od severokorejských soudruhů jsme se již dozvěděli, že severokorejské zdravotnictví je nejlepší na světě a že Pchjongjang je nejkrásnější na jaře, když mladí lidé společně vystupují na horu Taesong a "sdílí zde své naděje". Do toho občas některý ze spolužáků z Vladimirstoku řekne nějaký nepříliš vyzrálý vtip, ale ve vietnamštině to vyzní o mnoho lépe, zejména vezmeme-li v potaz běžné vietnamské dospělácké vtipy o "ptáčcích, co nelétají" apod. No prostě k popukání. Docela se zítra těším do školy.

Krysa chycena

Z velikosti pasti je zřejmé, že se počítá i s mnohem většími kousky

Dnes před pátou hodinou ranní sklapla past. Náš kubánský přítel Luis nám laskavě zapůjčil humánní pastičku, která krysu pouze polapí, nikoliv zabije. To má podle všeho člověk udělat sám. My ale na mordování krys střední velikosti (necelých 20 cm bez ocasu) nemáme žaludek, zejména přihlédneme-li k tomu, že naše krysa nám, krom Martina velmi decentně nahlodaného sandálu, nic zásadního neprovedla. Rozhodly jsme se tedy vypustit ji na dvoře. Koneckonců o krysu míň nebo víc, to je v tomhle zamořeném městě úplně jedno. Nedomyslely jsme však jednu věc. Na dvoře jsou psi. Docela ostří hlídači. Jakmile zmerčili krysu, jak se běží schovat do záhonu, vrhli se na ni, chvilku ji naháněli a pak ji nemilosrdně roztrhali. No uklidňuji své přecitlivělé evropské srdce tím, že krysa zemřela přirozenou cestou v hrdinném boji o život. A pejsci, kteří s největší pravděpodobností živoří, podobně jako kočka naší předloňské domácí, o vařené rýži s cibulí, si doplnili trochu proteinů.

Radosti života na koleji

Náš luxusní pokoj ve třetím patře nám skoro dovolil zapomenout na to, že přeci jen bydlíme na vietnamské koleji. Včera se nám připomněla realita. Vím, že o krysách jsem tu už párkrát psala, ale když máte jednu v pokoji, je to téma nanejvýš aktuální a zajímavé i po čtyřicáté. Takže ano, máme v pokoji krysu. Není se ani moc co divit, neustále otevřené okno našeho pokoje jistě krysy vyloženě láká. Zejména, když jsem zcela amatérsky nechala na polici ležet zabalenou čokoládu a na lednici trs banánů. Když  jsme našly ohryzané banány, řekly jsme si, že to klidně mohl být i gekon, který bydlí u nás v koupelně za karmou. Ovšem ohryzaná čokoláda byla nezvratným důkazem. Uklidňovaly jsme se tím, že sem třeba jen krysa v noci vlezla a nad ránem odešla, ale když jsme včera zaslechly hryzání v zamčené plechové skříni, kde máme všechny cennosti, bylo vše jasné. Vzaly jsme se tedy košťata s tím, že skříň otevřeme a krysu vyženeme na chodbu. Ale chyba lávky. Schovala se v předsíňce za lednicí a když jsme se ji pokoušely vyhnat, přeskočila jedním obrovským skokem Martin kufr, kterým jsme jí chtěly odříznout cestu do pokoje, a někde se tu skryla. Samozřejmě jsme vřískaly jak kdyby nás na nože bral. Všechno jídlo je teď schované v lednici, kam se krysa nedostane. Musíme doufat, že ji hlad vyžene pryč. Ovšem vzhledem k tomu, že Marta dnes zjistila, že  má čertvě ohryzaný sandál, obávám se, že budeme muset přistoupit k razantnějšímu optření a pořídit past.

V Hanoji je těžké být produktivní, vzhledem k množství faktorů, které nabourávají jakékoliv plánování. Prvním z nich jsou rozmary počasí. Pokud je například příliš horko, my méně šťastní, kteří bydlíme na pokojích vybavených jen větrákem a nikoliv klimatizací, se v noci příliš nevyspíme a celý další den jsme nepoužitelní (jako třeba dnes). Také může přijít déšť. Teprve tady jsem pochopila význam oblíbené příkladové věty paní Binh "Protože pršelo, nemohl jsem jít do školy." Když prší, ustává na ulicích jinak rušný život a všichni se schovají a čekají, až to přejde. S počasím do jisté míry souvisí i další faktor, kterým jsou ne zcela výjimečné výpadky proudu, způsobené nejspíš především přetížením sítě v horkých dnech. Když nejde proud - což může trvat klidně několik hodin - neuděláte nic. Neuvaříte si čaj, neokopírujete rozhodnutí o přidělení stipendia, nenaskenujete pas a víza v kanceláři správy kolejí a nevyfotíte se, abyste mohli obdržet studentskou knížku, do níž se zaznamenávají výplaty stipendií, což jsme všechno měly v plánu udělat dnes dopoledne. Dále tu máme dopravu. Na autobus můžete klidně čekat hodinu a na stejnou dobu uvíznout v zácpě. No a nakonec bych zmínila lidský faktor. To, že je něčí pracovní doba od 8 do 11:30 a pak od 14 do 16:30, ještě neznamená, že ho v kanceláři skutečně zastihnete. V lepším případě čekáte hodinu s tím, že kancelář je 5 minut chůze od místa, kde bydlíte, v horším přřípadě jste se na místo hodinu trmáceli jen aby vám někdo řekl, že máte přijít jindy. 

 

 

 Pohled na dvůr od nás ze třetího patra. Krásně tu profukuje, což je zatím výhoda.

A tady je naše okno! S výhledem přímo do stromu, který je přes den plný ptáčků a v noci nejspíš krys, ale těch se nebojíme, vzhledem  tomu, že se nám podařilo pověsit moskytiéry. Velkým problémem se ukázalo být shánění provázku. Našinec by čekal, že ho budou prodávat v každém papírnictví, ale v těch nebylo po provázku stopy. Nakonec se nad námi slitovala postarší paní prodavačka, které rychle došlo, že jsme studentky, bydlíme na koleji a chceme si pověsit síť a dala nám pár metrů plasového motouzu ZADARMO, což je věc v těchto končinách nevídaná.

Jak je možné, že doprava nevypadá na fotkách nikdy tak hrozivě, jako ve skutečnosti? No aspoň ten smog je snad patrný. Chvála bohu, už jsou dostavěny nadchody nad některými hlavními ulicemi, čímž serapidně zvyšuje šance, že to tu přežiju.

Pro Ladu - phở Nam Định, lahodná jako vždy!

A pro Kubu s Verčou - cá kho tộ, nebo-li pověstná "bůčková ryba"

Zpet v Hanoji!

Tak jsme uspesne dorazily do Hanoje. Letely jsme s KLM, coz by bylo docela fajn (uchazejici jidlo, vino, konak a fakt, ze jsme priletely odpoledne a ne o pulnoci), kdyby sedacky v letadle sly sklopit o vic nez o 20 stupnu a my se aspon trochu vyspaly. Skoro mam pocit, ze jsem pred rokem a par mesici ani neodjela. Po meste pribylo par vezaku, ale starou ctvrt se zemi zatim nesrovnali. Prirozene stouply ceny. Ledova kava neni za 12 ale za 18 tisic, listek na autobus zdrazil ze 3 na 5 tisic, za taxi z letiste date 500 misto 300 tisic a na koleji jiz neprideluji pokryvky, ale jen matrace a polstare. Ale vetsina veci se nezmenila - stanky s jidlem, pan, ktery dela kopie klicu, a vyse naseho stipendia jsou porad stejne. Na koleji jsou stale kubansti studenti, bydlime u Mongolky Gany, ktera tu s prestavkami zije 10 let, a ktera sice casto chodi domu nad ranem uplne ozrala, ale ma lednicku a mnoho zkusenosti a navic porad nekam jezdi, tak budeme mit pokoj ve 3. patre s oknem (sic!!!) docela casto jen pro sebe. 

Ted se pomalu vzpamatovavame z jetlagu a najizdime na vietnamsky rytmus: jidlo - kava - "mely bychom si zajit pro pasy ke spravci koleje, ale prsi, tak na to dneska kaslem" - nakup - jidlo - internet (v pocitacove herne, proto pisu bez diakritiky)- pivo. Tak snad do toho moc nezabrednu. 
 

Tak za pár hodin jedem. Přílet v sobotu 17:50. Tạm biệt Hà Nội!

Čínsko-vietnamské vztahy à la Huy

Pan učitel Huy nám ve středu odpoledne skutečně dává zabrat. Minule to byla diskuze o rovnoprávnosti žen, tentokrát jsme si vyslechly přednášku o vietnamsko-čínských vztazích posledních 50 let. V minulých dnech totiž došlo k incidentu mezi vietnamskými a čínskýmu loděmi v Jihočínském moři, kde se nachází startegické a sporné Spratleyho a Paracelské ostrovy. Ty skrývají podle všeho značné zásoby ropy a mimo jiné si je nárokuje jak Čína tak Vietnam (viz mapka). Pana učitele události minulých dnů očividně rozrušily a tudíž se rozhodl obvyklý výklad o slovních druzích odložit na jindy.

Takže jak to tedy s těmi moderními vietnamsko-čínskými vztahy milé děti vlastně je?

Historická data ve výkladu pana učitele seděla, pak ale došlo na to, co jsou ti Číňani vůbec zač a jaké že to mají plány. Ve zkratce jsme se dozvěděly toto:

Číňané jsou ti nejprohnanější a nejodpornější lidé na světě. Vyplývá to z celé jejich kultury a historie. V Číně je totiž stále vlivný konfucianismus. Konfucianismus je jak známo reakční a brání rozvoji ekonomiky. Navíc jsou Číňané přesvědčeni, že Čína je říší středu, tedy středobodem celého vesmíru, a oni že jsou nejlepším národem, něco jako nadlidé, že mají právo vládnout světu a že všichni ostatní jsou barbaři. Čínská vláda se neustále snaží všemožně škodit Vietnamu. Mimo to, že se snaží získat Spratleyho a Paracelské ostrovy (odvěkou to součást Vietnamu), navíc Čína sabotuje vietnamskou ekonomiku. Čínští špióni třeba onehdá v horských oblastech mezi lidmi rozhlásili, že za astronomické částky vykupují buvolí kopyta. Nebozí chudí rolníci tedy s vidinou tučných zisků pozabíjeli své buvolky (bez nichž nemohou orat) a chtěli kopyta prodat, ale čínští špioni se jim vysmáli, protože kdo to kdy slyšel, vykupovat buvolí kopyta! V Číně také byla po určitou dobu vysoká poptávka po vietnamských melounech. Všichni rolníci ve středním Vietnamu tedy začali pěstovat melouny. Ale když melouny uzrály, prohnaní Číňané už melouny nechtěli a mnoho lidí přišlo na mizinu. Všechno je to práce čínských špionů, kterými je Vietnam prolezlý. Jejich přisluhovači jsou dokonce ve vládě! Pan učitel osobně učil několik skupin čínských studentů. Někteří na školu kašlali, někteří byli průměrní, ale pak tam byli podezřele nadprůměrní studenti, kteří toho věděli podezřele mnoho o věcech, o kterých studenti nemají co vědět. To byli jistě špióni případně budoucí špióni. A teď si chtějí přivlastnit Trường Sa a Hòang Sa (Spratelyho a Paracelské ostrovy)! Ta stará bába Jiang Yu (mluvčí čínského ministerstva zahraničí) tvrdí, že vietnamské lodě zaútočily na lodě čínské a snaží se Vietnam očernit před světovou veřejností!!!

To už byl pan učitel ve varu a v očích mu svítily fanatické ohníčky. Trochu se uklidnil, když nám vyložil, jak jsou ti Číňané hloupí, že na vojenských přehlídkách celému světu ukazují všechny své nejmodernější zbraně, kdežto Vietnam má TAJNÉ zbraně. Stejně tak všichni vědí, že čínská armáda má 2 miliony vojáků, ale počet vietnamských vojáků je státní tajemmnství.

No zas jsme jednou nevěřily svým uším. Po celou dobu výkladu jsem se snažila tvářit normálně, zdvořile přikyvovat a ukliňovat Martu, která vypadala, že panu učiteli každou chvíli skočí po krku. Začínám mít podezření, že nás vyučuje agent z útvaru A25, tedy vietnamské kulturní policie, čemuž nasvědčují různé drobné indicie (vysoký stupeň politické uvědomělosti, neustálé opěvování A25 a KGB, fakt, že pan učitel studoval v Rusku, tajnůstkářství ohledně toho, kdo je jeho zaměstnavatel apod.).