Nějak jsem se zapomněla a dlouho nic nenapsala. Vzhledem k tomu, kolik máme školy, mi dny ubíhají jak voda a dnes mě dost překvapilo, že už je zas pátek. Naše učitelky jsou v fajn pani, kterým táhne na šedesátku, takže ještě zažily tradičnější Vietnm, válku a přídělový systém a umí o tom pěkně vyprávět. Většinou jde o drobnosti, které by kdekomu přišly zcela banální, ale myslím, že jsou ilustrativní pro pochopení vietnamské kultury a mentality. Teda pokud zrovna neučí podle učebnice, to je pak docela nesnesitelná nuda.

Náš spolužák Ženija alias Tuấn spí ve škole

 Prvním velkým tématem v hodinách jsou vztahy mužů a žen a postavení žen ve společnosti. Že to vietnamské ženy nemají zrovna lehké už víme. Přeci jen však člověka překvapí, když paní učitelka Huyền Vân v rámci vysvětlování slova slepý a hluchý dojde k tomu, že se stále ještě bojí své stařičké tchýně, která je nahluchlá, špatně vidí a čím je starší, tím je to s ní těžší. Hned jsem si vzpomněla, jak nám naše předchozí učitelka Vân, mladá vzdělaná čerstvě provdaná žena, líčila, že ji rodiče manžela nenechávají prát prádlo v pračce, protože se prý nevpere tak dobře, jako když ho pere v ruce. Dnes jsme se zas při vysvětlování oblíbeného vietnamského dvojsmyslu ăn cơm/jíst rýži a ăn phở /jíst polévku phở (jíst rýži znamená být věrný manželce, protože rýže se jí doma, kdežto jíst phở znamená být nevěrný manžlce, protože phở se jí venku), dostali k tomu, že dědeček paní učitelky Huyền Vân měl dvě manželky a pradědeček dokonce tři. Samotná paní učitelka nemá žádného bratra a tak si její tatínek chtěl vzít druhou ženu, ale to už byl komunismus a bylo to zakázané. To teprv člověku dojde, že to není tak dávno, co tu bylo mnohoženství běžné. Žena je však stále méně než muž. Vietnamská společnost je hierarchizovaná především na základě pohlaví a věku (tedy výše postavení jsou starší lidé a muži) a je potřeba se chovat k výše postaveným zdvořile. Žena, v rodinné hierarchii postavená níže než její muž a jeho rodiče, nemůže nikdy manželovi nebo mamince říct, že něco nemůže udělat, protože by to bylo nezdvořilé. Musí říct: "Ano, udělám vše, co je v mých silách, abych to udělala, ale nejsem si jistá, že to zvládnu.". No mám trochu pocit, že tento zdvořilý způsob odmítnutí nebo vyjádření nemožnosti uskutečnit něco může způsobit markantní problémy v interkulturní komunikaci. O to víc mě dnes pobavilo tohle:

http://www.novinky.cz/koktejl/283399-nevinna-reklama-pry-urazi-muze-svedove-se-bouri.html

Nojo, jiný kraj, jiný mrav.

Dalším zajímavým tématem je válka. Občas některá z našich dvou učitelek položí otázku typu: "Viděli jste někdy letadlo shazovat bomby?" To mě vždykcy zamrazí. Obě válku zažily a vědí, že je to to nejhorší, co se může přihodit. To si ale nemyslí naši severokorejští spolužáci. Uplně z nich čiší taková ta idiotská zfanatizovaná bojechtivost: "Válka? Ne, té se nebojíme, v dnešní době je po všem za tři minuty.", "Thajsko nemá žádné dějiny" (protože jako jediné v Jihovýchodní Asii nebojovalo s koloniálními mocnostmi), "Kdyby byla válka s Jižní Koreou, tak samozřejmě vyhrajeme.", atd. Zřejmě má Severní Korea - podobně jako Vietnam - nějaké tajné zbraně.

Dnes jsme zrovna doprobrali lekci o tunelech v Củ Chi a Vĩnh Mốc. Tunely Củ Chi jsou kousek od Saigonu a sloužily útočiště partyzánů v boji proti Američanům. Vĩnh Mốc je zas ve středním Vietnamu, v provincii Quảng Trị, na sever od bývalé demarkační linie rozdělující Vietnam na severní a jižní část. Tahle oblast byla v průběhu vietnamské války těžce bobardována. Podle naší učebnice tu v průměru na metr čtvereční spadlo 9,2 tun bomb. No a tak si holt vesničané museli vybudovat systém tunelů, v nichž se mohli před bombardováním skrýt. Dokonce se v tunelech narodily dvě děti. Jak ve Vĩnh Mốc tak v Củ Chi jsem před pár lety byla. Muselo to být tehdy něco neskutečného.

Paní učitelka Vân Chi nám zas vykládala o přídělovém systému, který byl ve Vietamu zrušen až v roce 1986. Vše bylo v té době na příděl a k "nákupům" bylo potřeba mít přídělové zámky. 

Přídělová známka na 20 cm látky

Paní učitelka si prý například vždycky myslela, že ryby jsou jen malé, dlouhé maximálně 20 cm, a po znovuzavedení tržní ekonomiky po roce 86 byla velmi překvapená, protože do té doby šly velké ryby na export (a nejspíš na stůl prominentům) a ona žádnou v životě neviděla. Nejlepší historkou tohoto týdne však bylo její vyprávění ilusrující problematiku vietnamských jmen. Starší ženy tu většinou za příjmením mají slabiku Thị, která prostě značí, že jde o ženu. Některá jména - jako například jméno našeho ukrajinsko-vietnamského spolužáka Hồng Ánh (růžová zář) - totiž mohou být jak dívčí, tak chlapecká. Paní učitelka Chi měla na vysoké škole spolužáka, který takovéto matoucí jméno měl. Všichni studenti v té době dostávali od státu stipendium, aby měli z čeho žít. Chlapci dostávali 18 tisíc dongů a dívky 18 tisíc dongů a 500 hao. Těch 500 hao byl příspěvek na speciální ženské potřeby - vložky. No a učitelčin spolužák s dívčím jménem dostával každý měsíc krom normálního stipendia právě i těch 500 hao vložkovného.

Naše škola

Tak jsme tento týden začaly chodit do školy. Píšu o tom až teď, protože jsme měly zablokovaný přístup k blogspotu. Nějak moc nechápu, jak to tu tedy s tou kontrolou internetu státem je. Jednou facebook jde, podruhé ne. S blogy je to očividně podobné. Když Marta zadala do googlu "jak se dostat ve Vietnamu na blogspot", vypadly jí stránky státní (nebo snad polostátní? Nemohu to teď nikde najít.) telekomunikaní společnosti VNPT, která svým klientům radí, jak blokování překonat. My zvolily program Ultrasurf, vytvořený prý čínskými disidenty a umožňující obcházet různé firewally.

No ale zpět k naší škole. Když jsme v létě dostaly akceptační dopis, v němž stálo, že zde máme studovat vietnamštinu, myslely jsme, že nám v kanceláři pro mezinárodní studenty po domluvě umožní studovat třeba na Ústavu dějin. Chyba lávky. Pan Vinh, s nímž jsme se potýkaly již minule, řekl, že nic takového není možné. A basta. Tak jsme se tedy vydaly na náš starý známý Úsatv vietnamistiky a vietnamského jazyka, ústav určený pro zahraniční studenty. K našemu velkému překvapení jsme se nesetkaly ani se zástupcem děkana thầy Chínhem ani s jeho sekretářkou cô Yên. Místo toho nás přijala nová sekretářka cô Hương a sdělila nám, že vzhledem k tomu, že někteří studenti stále ještě nedorazili do Hanoje, výuka začíná až tento týden po pondělím rozřazovací testu. V pondělí ráno v půl deváté jsme se schromáždili ve velké učebně - my, Poláci, Rusové z Vladivostoku, Moskvy a Petrohradu, tři ukrajinští Việt Kiều, někoik Severokorejců, a pozdě ale přeci dorazivší skupina angolských studentů. Celkem více než 60 lidí. Za úkol jsme dostali písemně se v 10-15 větách představit a pak každý odpovědět na pár běžných otázek. Již v průběhu zkoušení bylo jasné, kteří z Rusů jsou z Vladivostoku. Nakonec nám cô Hương oznámila, že se budeme učit od středy, 4 hodiny 5 dní v týdnu a mlžeme zameškat maximálně 1/3 hodin. Tolik školy jsem měla naposledny na gymplu. Uf. Kdyby to takhle bývalo bylo, když jsme tu byli poprvé... No nedá se nic dělat. Chodíme tedy do školy. V naší skupině jsou ukrajinští Việt Kiều, dva Rusové z Moskvy, čtyři, resp. teď už jen tři Severokorejci, jeden Laosan a čtyři Rusové z Vladivostoku. Máme dvě paní učitelky, cô Huyền Vân, jméno druhé jsem nezaregistrovala, navíc není moc zábavná. Zato s cô Vân je legrace. Neustále něco po vietnamsku komolí. Mně říká Boba a Vladivostoku říká Vladimirstok (druhá učitelka zas na tabuli napsala, že zápis vietnamštiny latinkou vytvořil Alexan Dros - což má být Alexandre de Rhodes). Naštěstí už jsme se domluvili, že se ve třídě budou používat vietnamská jména. I mně se paradoxně pamatují lépe vietnamská jména spolužáků, než jejich vlastní. Cô Vân také dává docela solidně zabrat Severokorejcům, což jsou dva mladíci a jedna slečna, zřejmě děti zaměstnanců severokorejské ambasády, kteří se učí vietnamsky, aby se mohli za rok začít učit anglicky na vysoké škole (Ano učit se anglicky ve Vietnamu. Krom Severní Koreje si nedovedu představit horší místo.). Cô Vân jim říká soudruzi - toto oslovení začala sporadicky používat i pro další žáky, snad aby se Severokorejci necítili špatně - a klade jim záludné otázky. Například co by dělali, kdyby zemřel Kim Čong Un. Zda věří, že má člověk duši. Nebo jestli si skutečně myslí, že plánované hospodářství je dobré. Chudáci soudruzi se vždycky pěkně zapotí, aby odpověděli správně. A cô Vân je nešetří - ve Vietnamu také bývalo plánované hospodářství a ona si také myslela, že je to to nejlepší. Ale Vietnam byl strašně chudý.  Pak přišly reformy a tržní ekonomika a ukázalo se, že je to správná cesta. Člověk je totiž tvor primárně myslící na sebe samého. No, ale je to jen její názor, že. Od severokorejských soudruhů jsme se již dozvěděli, že severokorejské zdravotnictví je nejlepší na světě a že Pchjongjang je nejkrásnější na jaře, když mladí lidé společně vystupují na horu Taesong a "sdílí zde své naděje". Do toho občas některý ze spolužáků z Vladimirstoku řekne nějaký nepříliš vyzrálý vtip, ale ve vietnamštině to vyzní o mnoho lépe, zejména vezmeme-li v potaz běžné vietnamské dospělácké vtipy o "ptáčcích, co nelétají" apod. No prostě k popukání. Docela se zítra těším do školy.

Krysa chycena

Z velikosti pasti je zřejmé, že se počítá i s mnohem většími kousky

Dnes před pátou hodinou ranní sklapla past. Náš kubánský přítel Luis nám laskavě zapůjčil humánní pastičku, která krysu pouze polapí, nikoliv zabije. To má podle všeho člověk udělat sám. My ale na mordování krys střední velikosti (necelých 20 cm bez ocasu) nemáme žaludek, zejména přihlédneme-li k tomu, že naše krysa nám, krom Martina velmi decentně nahlodaného sandálu, nic zásadního neprovedla. Rozhodly jsme se tedy vypustit ji na dvoře. Koneckonců o krysu míň nebo víc, to je v tomhle zamořeném městě úplně jedno. Nedomyslely jsme však jednu věc. Na dvoře jsou psi. Docela ostří hlídači. Jakmile zmerčili krysu, jak se běží schovat do záhonu, vrhli se na ni, chvilku ji naháněli a pak ji nemilosrdně roztrhali. No uklidňuji své přecitlivělé evropské srdce tím, že krysa zemřela přirozenou cestou v hrdinném boji o život. A pejsci, kteří s největší pravděpodobností živoří, podobně jako kočka naší předloňské domácí, o vařené rýži s cibulí, si doplnili trochu proteinů.

Radosti života na koleji

Náš luxusní pokoj ve třetím patře nám skoro dovolil zapomenout na to, že přeci jen bydlíme na vietnamské koleji. Včera se nám připomněla realita. Vím, že o krysách jsem tu už párkrát psala, ale když máte jednu v pokoji, je to téma nanejvýš aktuální a zajímavé i po čtyřicáté. Takže ano, máme v pokoji krysu. Není se ani moc co divit, neustále otevřené okno našeho pokoje jistě krysy vyloženě láká. Zejména, když jsem zcela amatérsky nechala na polici ležet zabalenou čokoládu a na lednici trs banánů. Když  jsme našly ohryzané banány, řekly jsme si, že to klidně mohl být i gekon, který bydlí u nás v koupelně za karmou. Ovšem ohryzaná čokoláda byla nezvratným důkazem. Uklidňovaly jsme se tím, že sem třeba jen krysa v noci vlezla a nad ránem odešla, ale když jsme včera zaslechly hryzání v zamčené plechové skříni, kde máme všechny cennosti, bylo vše jasné. Vzaly jsme se tedy košťata s tím, že skříň otevřeme a krysu vyženeme na chodbu. Ale chyba lávky. Schovala se v předsíňce za lednicí a když jsme se ji pokoušely vyhnat, přeskočila jedním obrovským skokem Martin kufr, kterým jsme jí chtěly odříznout cestu do pokoje, a někde se tu skryla. Samozřejmě jsme vřískaly jak kdyby nás na nože bral. Všechno jídlo je teď schované v lednici, kam se krysa nedostane. Musíme doufat, že ji hlad vyžene pryč. Ovšem vzhledem k tomu, že Marta dnes zjistila, že  má čertvě ohryzaný sandál, obávám se, že budeme muset přistoupit k razantnějšímu optření a pořídit past.

V Hanoji je těžké být produktivní, vzhledem k množství faktorů, které nabourávají jakékoliv plánování. Prvním z nich jsou rozmary počasí. Pokud je například příliš horko, my méně šťastní, kteří bydlíme na pokojích vybavených jen větrákem a nikoliv klimatizací, se v noci příliš nevyspíme a celý další den jsme nepoužitelní (jako třeba dnes). Také může přijít déšť. Teprve tady jsem pochopila význam oblíbené příkladové věty paní Binh "Protože pršelo, nemohl jsem jít do školy." Když prší, ustává na ulicích jinak rušný život a všichni se schovají a čekají, až to přejde. S počasím do jisté míry souvisí i další faktor, kterým jsou ne zcela výjimečné výpadky proudu, způsobené nejspíš především přetížením sítě v horkých dnech. Když nejde proud - což může trvat klidně několik hodin - neuděláte nic. Neuvaříte si čaj, neokopírujete rozhodnutí o přidělení stipendia, nenaskenujete pas a víza v kanceláři správy kolejí a nevyfotíte se, abyste mohli obdržet studentskou knížku, do níž se zaznamenávají výplaty stipendií, což jsme všechno měly v plánu udělat dnes dopoledne. Dále tu máme dopravu. Na autobus můžete klidně čekat hodinu a na stejnou dobu uvíznout v zácpě. No a nakonec bych zmínila lidský faktor. To, že je něčí pracovní doba od 8 do 11:30 a pak od 14 do 16:30, ještě neznamená, že ho v kanceláři skutečně zastihnete. V lepším případě čekáte hodinu s tím, že kancelář je 5 minut chůze od místa, kde bydlíte, v horším přřípadě jste se na místo hodinu trmáceli jen aby vám někdo řekl, že máte přijít jindy. 

 

 

 Pohled na dvůr od nás ze třetího patra. Krásně tu profukuje, což je zatím výhoda.

A tady je naše okno! S výhledem přímo do stromu, který je přes den plný ptáčků a v noci nejspíš krys, ale těch se nebojíme, vzhledem  tomu, že se nám podařilo pověsit moskytiéry. Velkým problémem se ukázalo být shánění provázku. Našinec by čekal, že ho budou prodávat v každém papírnictví, ale v těch nebylo po provázku stopy. Nakonec se nad námi slitovala postarší paní prodavačka, které rychle došlo, že jsme studentky, bydlíme na koleji a chceme si pověsit síť a dala nám pár metrů plasového motouzu ZADARMO, což je věc v těchto končinách nevídaná.

Jak je možné, že doprava nevypadá na fotkách nikdy tak hrozivě, jako ve skutečnosti? No aspoň ten smog je snad patrný. Chvála bohu, už jsou dostavěny nadchody nad některými hlavními ulicemi, čímž serapidně zvyšuje šance, že to tu přežiju.

Pro Ladu - phở Nam Định, lahodná jako vždy!

A pro Kubu s Verčou - cá kho tộ, nebo-li pověstná "bůčková ryba"

Zpet v Hanoji!

Tak jsme uspesne dorazily do Hanoje. Letely jsme s KLM, coz by bylo docela fajn (uchazejici jidlo, vino, konak a fakt, ze jsme priletely odpoledne a ne o pulnoci), kdyby sedacky v letadle sly sklopit o vic nez o 20 stupnu a my se aspon trochu vyspaly. Skoro mam pocit, ze jsem pred rokem a par mesici ani neodjela. Po meste pribylo par vezaku, ale starou ctvrt se zemi zatim nesrovnali. Prirozene stouply ceny. Ledova kava neni za 12 ale za 18 tisic, listek na autobus zdrazil ze 3 na 5 tisic, za taxi z letiste date 500 misto 300 tisic a na koleji jiz neprideluji pokryvky, ale jen matrace a polstare. Ale vetsina veci se nezmenila - stanky s jidlem, pan, ktery dela kopie klicu, a vyse naseho stipendia jsou porad stejne. Na koleji jsou stale kubansti studenti, bydlime u Mongolky Gany, ktera tu s prestavkami zije 10 let, a ktera sice casto chodi domu nad ranem uplne ozrala, ale ma lednicku a mnoho zkusenosti a navic porad nekam jezdi, tak budeme mit pokoj ve 3. patre s oknem (sic!!!) docela casto jen pro sebe. 

Ted se pomalu vzpamatovavame z jetlagu a najizdime na vietnamsky rytmus: jidlo - kava - "mely bychom si zajit pro pasy ke spravci koleje, ale prsi, tak na to dneska kaslem" - nakup - jidlo - internet (v pocitacove herne, proto pisu bez diakritiky)- pivo. Tak snad do toho moc nezabrednu.